26 Cdo 1758/2011 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1758/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 1. 2012 Spisová značka:26 Cdo 1758/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.1758.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Poučovací povinnost soudu Vyklizení bytu Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:13. 2. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1758/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části Praha 11, se sídlem v Praze 4, Ocelíkova 672/1, proti žalovanému J. Č., zastoupenému JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 112/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2010, č. j. 58 Co 195/2010-38, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. prosince 2009, č. j. 47 C 112/2009-15, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 1 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, I. kategorie, v 1. podlaží domu č. p. 1556 v P. 4 – Ch., ul. M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Vlastníkem předmětného domu je hlavní město Praha, které ho svěřilo do správy žalobkyni. Žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 17. července 1995 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva“) na dobu trvání vedlejšího pracovního poměru žalovaného ve funkci školníka v mateřské škole M. 1556, P. 4 (dále jen „MŠ M.“). Následně dne 21. srpna 1995 uzavřel žalovaný s tehdejším Školským úřadem v Praze 4, se sídlem Na Bučance 1 (právním předchůdcem MŠ M.), pracovní smlouvu, v níž sjednali vedlejší pracovní poměr žalovaného v MŠ M. na dobu určitou do 30. června 1996; dohodami o změnách pracovní smlouvy z 26. června 1996, z 31. prosince 1996, z 1. července 1997 a z 23. prosince 1997 byl tento vedlejší pracovní poměr postupně prodlužován, až nakonec byl sjednán na dobu neurčitou. Žalovaný byl v pracovní neschopnosti od 7. dubna 2003 do 1. října 2003 a od 29. října 2003 do 1. prosince 2003; s účinností od 1. března 2008 mu byl Českou správou sociálního zabezpečení přiznán plný invalidní důchod. MŠ M. jako zaměstnavatelka výpovědí ze dne 15. srpna 2003 ukončila vedlejší pracovní poměr žalovaného bez udání důvodu ke dni 31. srpna 2003. Předmětný byt žalovaný dosud užívá, a to spolu se svým zletilým synem. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že nájemní smlouvou byl sjednán nájem na dobu určitou, ohraničenou dobou trvání vedlejšího pracovního poměru žalovaného v MŠ M., v této souvislosti odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. června 2005, sp. zn. 31 Cdo 513/2003. Poté rovněž dovodil, že vedlejší pracovní poměr žalovaného v MŠ M. skončil – v důsledku výpovědi ze dne 15. srpna 2003 – k 31. srpnu 2003; konstatoval, že „otázku oprávněnosti skončení pracovního poměru … nelze v tomto řízení řešit, a to rovněž s přihlédnutím k běhu lhůt stanovených zákoníkem práce“. Dále dovodil, že užíval-li žalovaný předmětný byt i po 31. srpnu 2003, tj. po uplynutí sjednané doby nájmu, a nepodala-li žalobkyně proti němu do třiceti dnů žalobu na vyklizení u soudu, nájemní smlouva se za týchž podmínek opakovaně obnovovala vždy o jeden rok podle § 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. Naposledy se takto obnovila od 1. září 2005, přičemž nájemní poměr pak skončil dne 31. srpna 2006; od 31. března 2006 byla tato možnost výslovně vyloučena ustanovením § 686a odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Poté uzavřel, že od 1. září 2006 užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu. Za této situace žalobě – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. – vyhověl. Současně konstatoval, že žalovaný neprokázal existenci takových závažných okolností, že by na něm nebylo možno spravedlivě požadovat vyklizení bytu bez bytové náhrady (§ 6 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. června 2010, č. j. 58 Co 195/2010-38, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Dovolával-li se žalovaný ve stádiu odvolacího řízení nových skutečností a důkazů, ty podle odvolacího soudu nejsou způsobilým odvolacím důvodem ve smyslu § 205a odst. 1 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.), a to proto, že podle obsahu spisu byl žalovaný soudem prvního stupně řádně poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. a všechny rozhodné skutečnosti měl proto uplatnit v prvostupňovém řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – dovolání, které následně doplnil podáním ustanovené advokátky. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení „§ 237 odst. 1 písm. s/“ (správně zřejmě písm. c/) o.s.ř. V dovolání především vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam v otázkách „platnosti výpovědi z pracovního poměru, … trvání nájmu a … aplikace ust. § 6 odst. 3 zák. č. 102/1992 Sb. o přiznání bytové náhrady“. Namítl, že v řízení nebylo prokázáno, že by mu výpověď ze dne 15. srpna 2003 byla doručena; výpověď z pracovního poměru však musí být dána písemně a doručena druhému účastníku, jinak je neplatná podle § 50 odst. 1 věty druhé zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Za této situace trvá jeho pracovní poměr v MŠ M. a taktéž i nájem předmětného bytu. Dodal, že trvá-li jeho nájemní poměr k bytu, nelze v daném případě uvažovat o aplikaci § 6 odst. 3 zákona č. 102/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů. Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; právě takový dovolací důvod dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil. Řízení o vyklizení bytu není řízením ve smyslu § 120 odst. 2 o.s.ř. a je proto ovládáno zásadou neúplné apelace, což předpokládá, že spor po skutkové stránce účastník „odbude“ u soudu prvního stupně. Soud prvního stupně je tedy v těchto případech instancí skutkovou, tj. instancí, u které mají být zásadně při jediném jednání provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon účastníku ukládá povinnost tvrdit všechny pro věc rozhodné skutečnosti před soudem prvního stupně a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé je prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 100/2006, uveřejněný pod č. 114 v sešitě č. 8 z roku 2009 časopisu Soudní judikatura). O této povinnosti musí být účastník poučen podle potřeby v průběhu řízení (§ 5, § 101 a § 118a o.s.ř.) a jmenovitě pak před rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé (§ 119a odst. 1 o.s.ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že ani v režimu zákonné koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o.s.ř. není soud zbaven povinnosti provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo ve smyslu § 120 odst. 3 o.s.ř. Zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může