Nejvyšší soud 26 Cdo 1822/2024 – Vydání čipů

Žalobkyně se domáhala vydání 16 kusů čipů ke vchodovým dveřím domu, jehož správu zajišťuje žalovaný. V domě vlastní tři bytové jednotky, pronajímá je jiným společnostem, a počet 23 čipů, které má k dispozici, je z důvodu množství pracovníků těchto společností a jejich pomocného personálu nedostatečný.

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 8 C 55/2022-406, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 58 Co 48/2024-435, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od 1) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 26 Cdo 854/2022 (uveřejněného pod č. 98/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), 2) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 287/2018, a 3) od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2359/2018, a ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1583/2021.

V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud řešil 1) otázku, zda může společenství vlastníků ve svých stanovách omezit vlastníka jednotky při užívání bytu k opakovanému krátkodobému pronájmu či poskytování ubytování, 2) otázku aktivní věcné legitimace vlastníků jednotek v případě žaloby, kterou je uplatňována ochrana vlastnického práva vlastníků jednotek před neoprávněným zásahem do společných částí domu (§ 1042, § 1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“) a otázku právní relevance rozhodnutí shromáždění vlastníků přijatého přes nesouhlas části vlastníků jednotek a 3) otázku výkladu § 1175 odst. 1 o. z. v případě sporu mezi vlastníky jednotek ohledně užívání společných prostor.

Ani jednou z těchto otázek se však odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezabýval a napadené rozhodnutí tak na jejich řešení nezávisí. Odvolací soud sice citoval i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2359/2018, zamítnutí žaloby ale odůvodnil výlučně tím, že ve smyslu § 6 a § 8 o. z. nelze poskytnout ochranu protiprávnímu jednání žalobkyně, která sama své jednotky určené k bydlení přenechává k užívání třetím osobám jako kancelářské prostory v rozporu s kolaudačním rozhodnutím [§ 301 odst. 1 písm. g) zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon].

Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení dovoláním zpochybněných otázek, nemůže být jejich prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).

Pouze pro úplnost lze dodat, že za situace, kdy ze skutkových zjištění nevyplývá (a žalobkyně ostatně ani netvrdí), že by počet osob v jednotkách vlastněných žalobkyní oznámený osobě odpovědné za správu domu podle § 1177 o. z. převyšoval počet čipů, které má žalobkyně k dispozici, není úvaha odvolacího soudu v konečném důsledku zjevně nepřiměřená; přitom jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Námitkou, že soudy obou stupňů neprovedly jí navržené důkazy, neposkytly jí potřebná poučení a nepředestřely svůj právní názor, dovolatelka ve skutečnosti uplatnila vady řízení, které však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., totiž dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).