26 Cdo 1983/2006 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1983/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 4. 2007 Spisová značka:26 Cdo 1983/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1983.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1983/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy                JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce města D. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. O., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 173/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. prosince 2005, č. j. 35 Co 688/2005-50,  takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne            20. prosince 2005, č. j. 35 Co 688/2005-50, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. dubna 2005, č. j. 13 C 173/2004-35, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit           a vyklizený žalobci předat (ve stavu, v jakém jej převzal s přihlédnutím k obvyklému opotřebení) do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu „byt v čp. 142, ulice Čs. Armády v D. P., ve 4. podlaží, o velikosti 2+1“ (dále jen „byt 2+1“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. prosince 2005, č. j. 35 Co 688/2005-50, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Po provedeném dokazování vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že podle pracovní smlouvy ze dne 30. května 1989 uzavřené mezi žalovaným jako zaměstnancem a tehdejším Okresním národním výborem v D. jako zaměstnavatelem byl žalovaný přijat do pracovního poměru na práci školníka s místem výkonu práce označeným jako Základní škola v D. P., že rozhodnutím tehdejšího Místního národního výboru v D. P. ze dne 20. února 1990 byl žalovanému přidělen služební byt sestávající ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím v domě čp. 142 v D. P. (dále jen „byt 3+1“) a že dne 21. února 1990 byla uzavřena dohoda o užívání bytu 3+1. Dále zjistily, že mezi Obecním úřadem v D. P. jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem byla dne 27. února 1998 uzavřena smlouva o nájmu bytu 3+1 s nájemním poměrem na dobu od 2. ledna 1998 do 1. ledna 1999 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 27. února 1998“), že dne 5. května 1999 požádal žalovaný o sepsání nové nájemní smlouvy již na byt „dva plus jedna“ s odůvodněním, že „postoupil škole jednu místnost“, že dne 1. června 1999 byla mezi městem D. P. jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem uzavřena smlouva o nájmu bytu 2+1 na dobu určitou (dále jen „nájemní smlouva ze dne 1. června 1999“), že ohledně bytu 2+1 byly uzavřeny další nájemní smlouvy na dobu určitou ve dnech 1. června 2000 a 1. června 2001 (dále jen „nájemní smlouvy ze dne 1. června 2000 a ze dne 1. června 2001“) a že podle smlouvy o nájmu bytu 2+1 ze dne 31. května 2002 byl nájemní poměr sjednán na dobu určitou do 31. května 2003 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 31. května 2002“). Nakonec vzaly za prokázáno, že žalovanému byl přiznán částečný invalidní důchod a že proto byl dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 5. února 2004 s účinností od téhož dne zařazen na práci uklízeče na zkrácený úvazek čtyři hodiny denně na stejném pracovišti. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 20. února 1990 a dohody o užívání bytu ze dne 21. února 1990 byl žalovaný uživatelem a posléze nájemcem služebního bytu. Soud prvního stupně dále dovodil, že nájemní smlouva ze dne 27. února 1998 je neplatná, neboť byla uzavřena ohledně bytu, který nebyl právně volný. Protože žalovaný je za této situace neustále nájemcem služebního bytu (na základě rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 20. února 1990 a dohody o užívání bytu ze dne 21. února 1990), žalobu zamítl. Odvolací soud ve vztahu k nájemní smlouvě ze dne 27. února 1998 dovodil, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – „nemá žádné právní důsledky“ nebo je absolutně neplatná, protože jejím předmětem byl byt, který nebyl právně volný. Na rozdíl od soudu prvního stupně se však odvolací soud zabýval rovněž nájemní smlouvou ze dne 31. května 2002, kterou posoudil jako platnou, a – s poukazem na ustanovení § 516 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“) – dovodil, že touto nájemní smlouvou došlo ve srovnání s původní nájemní smlouvou, resp. s dohodou o užívání bytu ze dne 21. února 1990, nejen „ke změně v rozsahu předmětu užívání“ (namísto původního bytu 3+1 šlo v této nájemní smlouvě již o byt 2+1), nýbrž „i ke změně doby, na kterou nájemní smlouva byla uzavřena“ (v tomto případě na dobu určitou do 31. května 2003). Dále rovněž dovodil, že podle nájemní smlouvy ze dne 31. května 2002 skončil nájemní vztah žalovaného k bytu 2+1 dnem 31. května 2003 (§ 676 odst. 1 obč. zák.) a protože nebyla podána žaloba na vyklizení bytu za podmínek upravených v ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák., obnovil se nájemní vztah podlé téhož ustanovení na dobu do 31. května 2004. Poté uzavřel, že – vzhledem k podané žalobě – k dalšímu obnovení nájemního vztahu nedošlo a žalovaný užívá (od 1. června 2004) byt 2+1 bez právního důvodu. Proto žalobě s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. vyhověl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnil správnost právních závěrů, že nájemní smlouva ze dne 31. května 2002 je platná a že touto nájemní smlouvou došlo „nejen ke změně rozsahu užívání, ale také ke změně doby, na kterou byl nájem sjednán“. Odvolacímu soudu především vytkl, že při posuzování otázky platnosti nájemní smlouvy ze dne 31. května 2002 se nezabýval otázkou způsobilosti předmětu nájmu specifikovaného jako byt 2+1, a to nejen v nájemní smlouvě ze dne 31. května 2002, nýbrž už v nájemních smlouvách ze dne 1. června 1999, 1. června 2000                   a 1. června 2001. V této souvislosti uvedl, že způsobilým předmětem nájmu a tedy smlouvy o nájmu bytu je byt, který je „coby způsobilý předmět nájmu zásadně definován právoplatným kolaudačním rozhodnutím“, že proto v daném případě nemůže být způsobilým předmětem nájmu byt 2+1 a že nájemní smlouva obsahující nezpůsobilý předmět nájmu je absolutně neplatná. Současně připomněl, že původní nájemní vztah ohledně bytu 3+1 nebyl žádným způsobem ukončen. Ve vztahu k nájemním smlouvám ze dne 1. června 1999 a 1. června 2000 rovněž uvedl, že ujednání o době nájmu obsažené v těchto nájemních smlouvách je neurčité a tudíž neplatné. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož  i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozho