26 Cdo 2014/2025 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2014/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 2. 2026 Spisová značka:26 Cdo 2014/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:26.CDO.2014.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Rozsudek mezitímní Břemeno důkazní Dotčené předpisy:§ 152 odst. 2 o. s. ř. § 120 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2014/2025-406 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem v Praze 4, Čerčanská 2023/12, IČO 65993390, zastoupeného Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30a, proti žalované Czech Outdoor s. r. o., se sídlem v Praze 4, Na Strži 2097/63, IČO 24199427, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova 461/17, o zaplacení částky 364 713,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 28/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2025, č. j. 55 Co 452/2024-378, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení celkem částky 364 713,68 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že uvedená částka odpovídá výši jeho pohledávky za žalovanou představující náklady, které v rozmezí kalendářních měsíců květen až srpen 2019 vynaložil na odstranění reklamních zařízení žalované, které po zániku příslušného povolení protiprávně provozovala na dálnicích D0, D3, D4, D6 a D8, a to poté, co tak ve stanovené lhůtě neučinila sama žalovaná, jež k tomu byla vyzvána Ministerstvem dopravy coby silničním správním úřadem pro dálnice. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 8. 2022, č. j. 24 C 28/2022-324, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 399 Kč (výrok I), dále rozhodl, že ve zbytku je základ nároku dán (výrok II) a že o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok III). 3. Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 3. 2025, č. j. 55 Co 452/2024-378, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výrok I zní: žaloba se zamítá ohledně nároků uvedených v bodu 35 písm. k) a n) rozsudku, jinak jej potvrdil. 4. Odvolací soud posoudil uplatněný nárok jako nárok plynoucí přímo z § 25 odst. 10 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění platném od 31. 12. 2015 do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), neboť žalobce z popudu Ministerstva dopravy jako státem zřízená organice i k tomuto účelu splnil za žalovanou povinnost uloženou jí v § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích, jestliže za ni odstranil pro její nečinnost reklamní zařízení v jejím vlastnictví. Procesní námitku žalované o nepřípustnosti použití mezitímního rozsudku neshledal důvodnou, neboť podmínky pro vydání takového rozsudku byly splněny. Otázky aktivní a pasivní legitimace soud prvního stupně vyřešil jako otázky předběžné a provedl dokazování také k základu nároku. V rozhodném období kalendářních let 2017 až 2019 ustanovení § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích, kompetenci k výzvě k odstranění neoprávněného reklamního zařízení přiznávalo příslušnému silničnímu správnímu úřadu, avšak co se týká postupu, který měl následovat pro případ, že vlastník reklamního zařízení reklamní zařízení po doručení výzvy příslušného silničního správního úřadu, reklamní zařízení neodstranil, zdůraznil, že v zákoně bylo výslovně stanoveno, že silniční správní úřad „zajistí“, a nikoli „provede“, nejen zakrytí reklamy, ale i následné odstranění a likvidaci reklamního zařízení na náklady vlastníka takového zařízení. Pakliže tedy Ministerstvo dopravy jako silniční správní úřad pro dálnice zajistilo, že uvedenou povinnost namísto nečinného vlastníka reklamního zařízení splnil žalobce, nijak se tím nezpronevěřilo tehdy platné a účinné právní úpravě, a žalobce je oprávněn náklady, které mu s tím vznikly, vymáhat sám. Co se týče tvrzeného nedostatku pasivní legitimace odvolací soud s odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že žalovaná žádné konkrétní tvrzení, které by mohlo vést k závěru, že vlastníkem zařízení byl jiný subjekt, neuvedla, a zjištěné skutečnosti plně nasvědčují tomu, že vlastníkem byla žalovaná jakožto subjekt (resp. jeho předchůdce), který uzavřel smlouvu o nájmu, a umísťoval reklamy (nezřídka i s logem žalované). 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) směřuje proti části výroku odvolacího soudu, kterým byly potvrzeny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně. 6. Dovolání není přípustné pro řešení otázky týkající se naplnění podmínek pro vydání mezitímního rozsudku, neboť tato otázka již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil. 7. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o právním základu věci, jímž se vyjadřuje k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo a v jakém rozsahu. Základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku (plnění). Otázky, které se týkají základu nároku, lze řešit jen v mezitímním rozsudku; jestliže se tak nestalo, je vyloučeno, aby k nim soud přihlédl při rozhodování o výši nároku. Pojmově může být vydán pouze „kladný“ mezitímní rozsudek, který určuje, že právní základ nároku „je dán“, byť jen v nepatrné části (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3656/2009, ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 609/2002, a ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, uveřejněný pod č. 27/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i dovolatelkou citovaný rozsudek ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010). Soud je mezitímním rozsudkem vázán, přičemž v tom rozsahu, v jakém bylo o základu nároku pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 o. s. ř.), se jedná o věc rozhodnutou, kterou již nelze znovu přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4563/2010, a rozsudek ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4617/2014, uveřejněný pod č. 37/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento postup je účelný zejména ve složitějších sporech, kde je z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení praktické vyřešit nejprve, zda je vůbec dán základ nároku, a až teprve na tomto základě (pravomocné rozhodnutí o opodstatněnosti základu nároku či jeho části) se pak zabývat mnohdy složitou otázkou určení jeho výše. Ačkoliv to zákon výslovně nestanoví, lze mezitímní rozsudek vydat pouze tehdy, shledal-li soud alespoň částečnou důvodnost nároku (jen tehdy je rozhodnutí pouze o základu, aniž by soud zatím musel zkoumat jeho výši, praktické a hospodárné); oproti tomu tam, kde základ nárok opodstatněn není, je třeba rovnou žalobu zamítnout, neboť mezitímní výrok, že základ nároku není dán, nemůže splnit účel sledovaný úpravou mezitímního rozsudku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2837/2008). 8. V posuzovaném případě bylo rozhodnuto o základu nároku na zaplacení peněžité částky, který žalobce zakládá na tvrzení, že za žalovanou odstranil protiprávně provozovaná reklamní zařízení na dálnicích či v jejich ochranném pásmu v jejím vlastnictví. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nezabýval v rámci posouzení základu nároku opodstatněností jednotlivých položek uplatněných žalobcem (mzdové náklady, náklady na pohonné hmoty a náklady na dopravní prostředky), přehlíží, že tyto náklady se vztahují k výši nároku a soud je bude zkoumat až v dalším řízení. Důvodná není ani námitka, že se soudy nezabývaly otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a škodou vzniklou žalobci, neboť nárok nebyl posouzen jako náhrada škody, ale jako nárok plynoucí přímo ze zákona o pozemních komunikacích. 9. Tvrdí-li dovolatelka (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1038/2003), že rozhodnutím o základu projednávané věci nemohou být řešeny jen předběžné otázky pro rozhodování o věci samé, nelze než s ní souhlasit. Na řešení takto postavené otázky však právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá, naopak je z výroku i odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, že o základu věci rozhodnuto bylo a soudy obou stupňů se oproti tvrzení dovolatelky nezabývaly „p