Z rozhodnutí: Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně Prague Properties s. r. o., se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, IČO 27092241, zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, proti žalovaným 1. E. Č., narozené XY, bytem XY, a 2. M. J. …
26 Cdo 2059/2018-158
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně Prague Properties s. r. o., se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, IČO 27092241, zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, proti žalovaným 1. E. Č., narozené XY, bytem XY, a 2. M. J. U., narozenému XY, bytem XY, zastoupeným Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Navrátilova 664/10, o zaplacení 98.350 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 52/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2017, č. j. 30 Co 342/2017-130, takto:
I. Dovolání 2. žalovaného se odmítá.
II. Dovolání 1. žalované proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2017, č. j. 30 Co 342/2017-130, v části, jíž jí uložil zaplatit společně a nerozdílně s 2. žalovaným částku 98.350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10.500 Kč od 6. 5. 2015 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 7. 2015 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 8. 2015 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 9. 2015 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 11. 2015 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 12. 2015 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 1. 2016 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 2. 2016 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 3. 2016 do zaplacení a z částky 3.850 Kč od 6. 4. 2016 do zaplacení, se zamítá.
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2017, č. j. 30 Co 342/2017-130, v části, jíž uložil 1. žalované zaplatit společně a nerozdílně s 2. žalovaným úrok z prodlení ve výši 0,228 % denně z částky 10.500 Kč od 6. 5. 2015 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 7. 2015 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 8. 2015 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 9. 2015 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 11. 2015 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 12. 2015 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 1. 2016 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 2. 2016 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 3. 2016 do zaplacení a z částky 3.850 Kč od 6. 4. 2016 do zaplacení, se mění takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. května 2017, č. j. 30 C 52/2016-92, se ve výroku I. v části, jíž zamítl vůči 1. žalované žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,228 % denně z částky 10.500 Kč od 6. 5. 2015 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 7. 2015 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 8. 2015 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 9. 2015 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 11. 2015 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 12. 2015 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 1. 2016 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 2. 2016 do zaplacení, z částky 10.500 Kč od 6. 3. 2016 do zaplacení a z částky 3.850 Kč od 6. 4. 2016 do zaplacení, se potvrzuje.
1. žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 22.728 Kč k rukám JUDr. Pavla Kiršnera, advokáta se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to společně a nerozdílně s 2. žalovaným, kterému byla tato povinnost uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 5. 2017, č. j. 30 C 52/2016-92.
1. žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 17.889 Kč k rukám JUDr. Pavla Kiršnera, advokáta se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 5. 2017, č. j. 30 C 52/2016-92, zamítl vůči 1. žalované žalobu o zaplacení 132.890 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil 2. žalovanému zaplatit žalobkyni 98.350 Kč s tam specifikovaným smluvním úrokem z prodlení (výrok II.), zamítl vůči 2. žalovanému žalobu co do částky 34.540 Kč s příslušenstvím (výrok III.), rozhodl, že žalobkyně a 1. žalovaná nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 22.728,50 Kč (výrok V.).
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 11. 2017, č. j. 30 Co 342/2017-130, odmítl odvolání 2. žalovaného proti výroku IV. o nákladech řízení mezi žalobkyní a 1. žalovanou, změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v odvoláním napadené části ohledně částky 98.350 Kč s příslušenstvím tak, že uložil 1. žalované společně a nerozdílně s 2. žalovaným zaplatit žalobkyni částku 98.350 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,25 % denně, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a 1. žalovanou před soudy obou stupňů a o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a 2. žalovaným (odvoláním nebyly napadeny zbývající výroky soudu prvního stupně, jimiž uložil 2. žalovanému zaplatit částku 98.350 Kč se smluvním úrokem z prodlení, zamítl žalobu vůči žalovaným co do částky 34.540 Kč s příslušenstvím a uložil 2. žalovanému zaplatit náklady řízení).
Za správná považoval mj. zjištění soudu prvního stupně, že žalovaní jako nájemci uzavřeli s žalobkyní (pronajímatelkou) dne 27. 1. 2014 smlouvu o nájmu bytu č. XY o velikosti 2+kk, o výměře 41,98 m2, v 2. nadzemním podlaží budovy č. p. XY, na pozemku p. č. XY). Nájem byl sjednán na dobu určitou od 1. 3. 2014 do 28. 2. 2015 s tím, že prodloužit ho lze jen formou písemného dodatku. Nájemné bylo dohodnuto ve výši 10.500 Kč měsíčně a strany si pro případ prodlení s úhradou nájemného sjednaly úrok z prodlení ve výši 0,25% denně. Od září 2014 do února 2015 žalovaní Byt neužívali, neboť byl vytopen a nebyl způsobilý k užívání. Žalobkyně jim po tuto dobu zajistila dočasné náhradní ubytování v jiném bytě, 2. žalovaný se zpět do Bytu nastěhoval v únoru 2015, žalovaná 1. se již do Bytu nevrátila, s 2. žalovaným ukončila společné soužití, žalobkyni tuto skutečnost neoznámila, předpokládala, že 2. žalovaný, bude-li chtít v Bytě zůstat, uzavře novou nájemní smlouvu sám, bez její účasti. Nová nájemní smlouva uzavřena nebyla, dne 24. 3. 2016 žalobkyně vyzvala žalované k vyklizení a předání Bytu a uhrazení dluhu, 2. žalovaný Byt užíval do 21. 4. 2016, kdy byl vyklizen soudním exekutorem. Žalovaní nezaplatili žalobkyni za užívání Bytu za květen, červenec – září, listopad, prosinec 2015 a leden – duben 2016.
Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaným vznikl společný nájem Bytu podle § 2270 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), na dobu určitou od 1. 3. 2014 do 28. 2. 2015. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že práva a povinnosti ze společného nájmu svědčila oběma žalovaným společně a nerozdílně (§ 1872 odst. 1 o. z.), tudíž i 1. žalovaná byla povinna po skončení nájmu Byt vyklidit a předat pronajímateli (§ 1040 a násl. o. z.), což neučinila. Z její výpovědi navíc vyplynulo, že do Bytu i nadále docházela, neboť v něm měla uloženy své věci. Žalobkyni nelze odepřít její nárok plynoucí z § 2295 o. z. vůči 1. žalované, která s ní skončení nájmu a předání Bytu nijak neřešila a jen spoléhala, že tak učiní 2. žalovaný. Rozsudek soudu prvního stupně v napadené části proto změnil a uložil 1. žalované, aby (společně a nerozdílně s 2. žalovaným, kterému již tato povinnost byla uložena soudem prvního stupně) zaplatila žalobkyni v souladu s § 2295 o. z. náhradu za užívání Bytu ve výši ujednaného nájemného, tj. 10.500 Kč měsíčně spolu s úrokem z prodlení sjednaným v nájemní smlouvě (§ 1970 o. z.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, měli za to, že otázku aplikace § 2295 o. z. doposud dovolací soud neřešil. Měli za to, že je sice možné, že jim vznikl společný nájem podle § 2270 odst. 1 o. z., nikoliv však společná odpovědnost podle § 2295 o. z. Namítali, že toto ustanovení nelze aplikovat ve vztahu k osobě, která byt objektivně neužívala, i kdyby zde předtím byl společný nájem. Po skončení nájmu 1. žalovaná Byt neužívala, žádným způsobem se na úkor žalobkyně neobohatila, neporušila ani své povinnosti nájemce. Vytýkali odvolacímu soudu, že nepřesně interpretoval výpověď 1. žalované ohledně uskladnění jejích věcí v Bytě po skončení nájmu, nezabýval se ani ujednáním o možnosti prodloužení nájmu jen výslovnou dohodou účastníků. Tvrdili, že 1. žalovaná ke dni skončení nájmu již v Bytě žádné věci neměla, byla v dobré víře, že 2. žalovaný jedná s žalobkyní o nové nájemní smlouvě a jednal-li 2. žalovaný o nové nájemní smlouvě bez ní, bylo tak žalobkyni známo, že Byt po skončení nájmu neužívá. Odvolacímu soudu rovněž vytýkali, že nerespektoval pravidla pro hodnocení důkazů, nepřihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, porušil pravidla spravedlivého procesu, rozhodnutí nedostatečně odůvodnil a je tak nepřezkoumatelné, a zároveň namítali překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání 2. žalovaného