26 Cdo 2365/2022 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2365/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 11. 2022 Spisová značka:26 Cdo 2365/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2365.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem bytu Výpověď z nájmu bytu Dotčené předpisy:§ 2288 odst. 1 písm. a) o. z. § 2288 odst. 1 písm. d) o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 1. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2365/2022 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně I. S., bytem XY, zastoupené opatrovnicí O. S., bytem XY, právně zastoupené JUDr. Denisou Wesselsovou, advokátkou se sídlem v Karviné, Svatováclavská 77/10, proti žalované obci Dětmarovice, se sídlem v Dětmarovicích 27, zastoupené Mgr. Janem Siostrzonkem, advokátem se sídlem v Ostravě, U Cementárny 1303/16, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 251/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. února 2022, č. j. 11 Co 264/2021-51, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. února 2022, č. j. 11 Co 264/2021-51, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 19. července 2021, č. j. 25 C 251/2019-32, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala určení, že je neoprávněná výpověď, kterou jí dala žalovaná dopisem ze dne 2. října 2019 (dále též jen „Výpověď“) z nájmu „bytu č. 4, nacházejícího se v budově č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří (nemovitosti vedené na LV č. XY, katastrální území XY)“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Okresní soud v Karviné (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. července 2021, č. j. 25 C 251/2019-32, vyhověl žalobě a určil, že Výpověď je neoprávněná (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výroky II. a IV.), o odměně (ustanovené) advokátky žalobkyně (výrok III.) a o povinnosti žalované zaplatit státu tam stanovený soudní poplatek (výrok V.). K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. února 2022, č. j. 11 Co 264/2021-51, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., III. a V. (výrok I.), změnil tam uvedeným způsobem v nákladových výrocích II. a IV. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok III.). Shodně se soudem prvního stupně učinil zejména následující skutková zjištění. Žalovaná je výlučnou vlastnicí domu s pečovatelskou službou č. p. XY v XY (dále jen „dům“), v němž na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 13. května 2014 na dobu neurčitou užívá žalobkyně jako nájemkyně předmětný byt. Dopisem z 2. října 2019 dala žalobkyni – s odkazem na ustanovení § 2288 odst. 1 písm. a/ zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“, resp. „občanský zákoník“) – výpověď z nájmu bytu (dále opět jen „Výpověď“), kterou odůvodnila konstatováním, že hrubě, resp. zvlášť závažným způsobem porušovala svou povinnost vyplývající z nájmu bytu; konkrétně měla způsobovat obtíže žalované a osobám, které v domě bydlí tím, že 30. srpna 2019 narušovala občanské soužití v domě – hlučností a vulgárními projevy vůči ostatním nájemcům, 4. září 2019 přes upozornění pracovnice pečovatelské služby nevrátila odcizené movité věci a poškozovala majetek žalované a 7. a 8. září 2019 opět bezdůvodně slovně napadala ostatní nájemce, vyhrožovala jim zbitím, přičemž zároveň v nočních hodinách rušila noční klid – hlasitou televizí, vysavačem a kladivem, jímž tloukla do zdi. Výpověď obsahovala rovněž poučení podle § 2286 odst. 2 o. z. o možnosti žalobkyně vznést proti ní ve lhůtě dvou měsíců ode dne jejího obdržení námitky (této možnosti žalobkyně využila a proti Výpovědi vznesla námitky dne 28. listopadu 2019), na jejichž základě pak může soud přezkoumat, zdali je výpověď oprávněná. Výpověď byla žalobkyni doručena dne 4. října 2019 na psychiatrické oddělení Nemocnice s poliklinikou Havířov, kam byla umístěna 8. září 2019 pro nezvládnutelný neklid, křik a agresivitu, a kde byla hospitalizována do 8. října 2019. Rozsudkem ze dne 15. prosince 2020, č. j. 38 Nc 3301/2020-143, jenž nabyl právní moci 27. ledna 2021, pak Okresní soud v Karviné omezil žalobkyni (v tam uvedeném rozsahu) ve svéprávnosti a jmenoval jejím opatrovníkem O. S. (její sestru). Pro účely řízení o jejím omezení ve svéprávnosti vypracovala znalkyně MUDr. Petra Pekárková znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, podle něhož žalobkyně trpí trvalou duševní poruchou (schizoafektivní porucha, postpsychotický defekt osobnosti v anamnéze, trvalá porucha s bludy), která je léčbou obtížně ovlivnitelná a která u ní vede mimo jiné k podstatnému snížení rozpoznávacích i volních schopností, a to i v období stabilizovaného stavu; v době akutních atak jsou pak obě tyto schopnosti zcela vymizelé. Na zjištěný skutkový stav odvolací soud aplikoval zejména ustanovení § 2286, § 2288 odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 581 větou druhou a § 2290 o. z. S odkazem na citovaná ustanovení pak shodně se soudem prvního stupně dovodil, že Výpověď, která jinak obsahovala všechny předepsané náležitosti a kterou žalobkyně napadla včas podanou žalobou, je neoprávněná, neboť nebyl naplněn tam uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a/ o. z. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že žalobkyně se dopustila vytýkaného jednání ve stavu duševní poruchy, v jejímž důsledku byly její rozpoznávací a volní schopnosti značně snížené, resp. v rozhodné době dokonce zcela vymizelé. V této souvislosti současně pokládal za irelevantní námitku žalované, že příčinou závadného chování žalobkyně nebyla sama o sobě její duševní porucha, nýbrž především okolnost, že přes poučení lékařů nedodržovala stanovený léčebný režim. Podle jeho mínění totiž příčiny, jež u ní vedly k rozvoji dané duševní poruchy, resp. k selhání předepsané medikamentózní léčby, nemohou nic změnit na tom, že žalobkyně za své chování ve stavu duševní poruchy neodpovídá. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasila se závěrem, že nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a/ o. z. proto, že žalobkyně neodpovídá za jednání, pro které jí dala Výpověď z nájmu předmětného bytu. Ve vztahu k uvedenému právnímu závěru zejména uvedla, že účelem § 581 o. z., na nějž v napadeném rozsudku odkázal odvolací soud, je sice ochrana osob stižených duševní poruchou před nepříznivými následky jejich vlastního (právního i protiprávního) jednání. Podle ní však tuto ochranu nelze absolutizovat, neboť v určitých případech se mohou vyskytnout takové právně relevantní okolnosti, v jejichž důsledku by dotčená ochrana duševně nemocnému poskytnuta být neměla. V návaznosti na to pak zastávala stanovisko, že o takový případ šlo i v souzené věci. Porušení povinností žalobkyně jako nájemkyně předmětného bytu totiž nezpůsobilo samotné její duševní onemocnění, nýbrž především nedodržení stanoveného léčebného režimu (vysazení předepsané medikace). To ostatně přiznala sama žalobkyně v podané žalobě, v níž dávala své závadné chování do souvislosti právě s tím, že „pravděpodobně přestala řádně užívat medikamenty v rámci svého onemocnění“. Podle názoru dovolatelky by přitom za této situace měla za své závadné chování odpovídat, jelikož není spravedlivé dovozovat neplatnost právního jednání učiněného ve stavu duševní poruchy, jestliže se do tohoto stavu přivedla sama jednající osoba. Na podporu uvedeného názoru odkázala také na usnesení ze dne 14. ledna 2015, sp. zn. 4 Tdo 1644/2014, v němž Nejvyšší soud připustil, byť pro poměry trestního práva, že za určitých okolností může být pachatel trestně odpovědný i za následky, jež způsobil při epileptickém záchvatu, a dodala, že z hlediska definice duševní poruchy, jíž zaujímá ustálená soudní praxe (k tomu poukázala např. na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 3061/2012), přitom není žádný rozdíl mezi epileptickým záchvatem a trvalou duševní poruchou, o níž šlo v předmětné věci. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tom