26 Cdo 2510/2024 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2510/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2025 Spisová značka:26 Cdo 2510/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.2510.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nájem nebytových prostor Bezdůvodné obohacení Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 3 předpisu č. 116/1990 Sb. § 2991 o. z. § 1729 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 2. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 04.05.2025I.ÚS 1301/25 Jan Wintr odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost14. 7. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2510/2024-513 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce F. T.-A., zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, proti žalované Základní umělecké škole Luhačovice, se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 228, IČO 46310924, zastoupené Mgr. Tomášem Mikulou, advokátem se sídlem ve Vizovicích, Chrastěšovská 1166, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Zlínského kraje, se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 21, IČO 70891320, o zaplacení částky 1.334.218,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 128/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 5. 2024, č. j. 58 Co 121/2023-463, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.891,60 Kč k rukám Mgr. Tomáše Mikuly, advokáta se sídlem ve Vizovicích, Chrastěšovská 1166, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 1.334.218,94 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor v budově č. p. XY na adrese XY, (dále jen „budova“) za období od 12. 5. 2017 do 31. 3. 2020 (dále jen „rozhodné období“). 2. Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) – poté, co jeho předchozí (zamítavý) rozsudek ze dne 20. 8. 2020, č. j. 35 C 128/2020-187, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (odvolacího soudu) ze dne 28. 7. 2021, č. j. 58 Co 263/2020-223, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 28. 3. 2023, č. j. 35 C 128/2020-373, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). 3. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 58 Co 121/2023-463, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení státu a účastníků (výroky II, III a IV). 4. Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že budova byla vydána do vlastnictví matky žalobce I. T. pravomocně ke dni 12. 5. 2017 a žalobce se stal jejím vlastníkem ke dni 12. 7. 2017. Nároky za užívání nebytových prostor v období od 12. 5. 2017 do 12. 7. 2017 postoupila I. T. žalobci. Dne 4. 1. 1993 uzavřelo město Luhačovice se žalovanou nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva“), kterou jí pronajalo nebytové prostory nacházející se v budově konkretizované v příloze č. 1 – byly zde označeny číslem na stavebním výkresu, účelovým užíváním a výměrou v m2. Dodatkem č. 4 k nájemní smlouvě uzavřeným dne 21. 9. 2011 smluvní strany rozšířily předmět nájmu o nebytové prostory vymezené v příloze č. 2. Místnosti, jež podle tvrzení žalobce žalovaná užívala v rozhodném období, jsou shodné s místnostmi, jež mohla užívat na základě nájemní smlouvy, bez ohledu na to, že se v průběhu času změnila jejich výměra či účelové označení. Žalovaná prostory vyklidila dne 31. 3. 2020. V letech 2018 a 2019 probíhala mezi žalobcem a žalovanou za účasti zástupců zřizovatele žalované jednání o uzavření nové nájemní smlouvy, v níž by nájemné bylo stanoveno v obvyklé výši. V rámci těchto jednání byl vypracován návrh smlouvy, žalobce následně vyhotovil znění se zapracovanými připomínkami od žalované, přičemž oba tyto dokumenty obsahovaly nevyplněnou doložku podle § 23 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (dále jen „zákon č. 129/2000 Sb.“), obsahující prohlášení, že má být rozhodnuto Radou Zlínského kraje. Rada Zlínského kraje na jednání konaném dne 9. 12. 2019 přijala usnesení, že s uzavřením nájemní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou nesouhlasí; smlouva tedy uzavřena nebyla. Ve vztahu k žalobcem tvrzenému užívání místnosti č. 118 žalovanou odvolací soud dokazování doplnil, neboť závěr soudu prvního stupně, že žalobce v tomto směru neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno, považoval za předčasný. Poté konstatoval, že ani dodatečně provedenými důkazy žalobce toto své tvrzení neprokázal. 5. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil rovněž po stránce právní. Nejprve uvedl, že všechny prostory vyjma místnosti č. 118 žalovaná užívala na základě nájemní smlouvy. Pouze ve vztahu k místnosti č. 118 by tudíž mohlo jít o bezdůvodné obohacení, na jehož vydání by měl žalobce nárok. Žalobce však užívání místnosti č. 118 žalovanou neprokázal, a proto nemohl být se svým nárokem v tomto rozsahu úspěšný. Dále vyložil, že nájemní smlouva pronajaté prostory řádně specifikuje tehdejším označením místností a výměrou s odkazem na „st. výkres“, který strany smlouvy v době jejího uzavírání zjevně měly k dispozici. Žalovaná předmět nájmu několik desetiletí bez problémů užívala a ztotožnila jej podle aktuálního pasportu, s nímž až na drobné odchylky ve výměře koresponduje, přičemž vysvětlila i dispoziční rozdíly. Jiné místnosti zámek neobsahuje, resp. je užívá jiný subjekt, a žalovaná tudíž jiné prostory k dispozici mít nemohla. Nesouhlasil ani s právním názorem žalobce, podle něhož se nájemní smlouva v důsledku změny výše nájemného na 100 Kč ročně (od 1. 4. 1997) změnila na smlouvu o výpůjčce. Žalovaná i vedlejší účastník přesvědčivě vysvětlili, z jakých důvodů si sjednali nájemné pouze v symbolické výši. Ostatně symbolické nájemné akceptuje též judikatura Nejvyššího soudu. Přisvědčil tedy soudu prvního stupně, že nájemní smlouva je platným právním úkonem a matka žalobce ve smyslu § 25 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), vstoupila do práv a závazků pronajímatele z ní plynoucích a v důsledku změny vlastnictví pak do tohoto postavení podle § 2221 o. z. nastoupil žalobce. Konečně k požadavku žalobce na posouzení jeho nároku podle § 1728 a 1729 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“) uvedl, že nároky podle citovaných ustanovení nemohou vedle sebe obstát. Skutečnosti rozhodné pro posouzení jeho nároku podle § 1728 o. z. přitom žalobce v rozporu s § 205a o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“) tvrdil až v posuzovaném odvolání. Proto se jimi odvolací soud nezabýval. Ve vztahu k nároku na náhradu škody podle § 1729 o. z. zdůraznil, že vstoupí-li osoba do kontraktačního procesu s krajem, musí si být vědoma zákonných požadavků na jeho majetkoprávní jednání. Žalobce věděl (měl vědět), že žalovaná je příspěvkovou organizací s vlastní právní subjektivitou, že však k určitým právním jednáním potřebuje souhlas svého zřizovatele (Zlínského kraje). Uvedené mu ostatně muselo být zřejmé ze skutečnosti, že žalovaná požadovala, aby se v nové nájemní smlouvě nacházela schvalovací doložka podle § 23 zákona č. 129/2000 Sb. Rada Zlínského kraje je kolektivním orgánem a osoby připravující novou nájemní smlouvu za stranu žalovanou nemohly předvídat, jak schvalovací proces dopadne. Uzavřel, že žalovaná při sjednávání nové nájemní smlouvy jednala zcela v souladu se zákonem a zřizovací listinou. 6. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 o. s. ř. z posléze uvedených důvodů přípustné. 7. Platnost nájemní smlouvy posuzoval dovolací soud s ohledem na datum jejího uzavření (4. 1. 1993) podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. 12. 1999 (§ 3074 odst. 1 o. z.). 8. V poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněný pod č. 9/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a st