26 Cdo 2615/2012 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2615/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 4. 2013 Spisová značka:26 Cdo 2615/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2615.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem Dotčené předpisy:§ 667 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 5. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2615/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně M-SPO s. r. o., IČ 265 12 459, se sídlem Praha 8 – Čimice, Ke hřišti 62/28, zastoupené JUDr. Petrem Košťálem, advokátem se sídlem Příbram II, Střelecká 26, proti žalovanému městu Příbram, se sídlem Příbram I, Tyršova 108, zastoupenému JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem Příbram I, Pražská 140, o zaplacení částky 3.097.678,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 13 C 65/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012, č. j. 24 Co 121/2012-252, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 59.429,- Kč, k rukám JUDr. Tomáše Samka, advokáta se sídlem Příbram I, Pražská 140, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 3.091.428,- Kč s příslušenstvím za zhodnocení níže specifikovaného předmětu nájmu a částku 6.250,- Kč představující přeplatek na nájemném za dobu od 1. 1. 2009 do 31. 5. 2009 (tj. celkem 3.097.678,- Kč). Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) – poté, co usnesením ze dne 24. 3. 2010, č. j. 13 C 65/2009-119, zastavil řízení ohledně částky 6.250,- Kč – rozsudkem ze dne 21. 10. 2011, č. j. 13 C 65/2009-220, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 3.091.428,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení státu a o nákladech řízení mezi účastníky. Po provedeném dokazování vzal zejména za prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 16. 6. 2005 nájemní smlouvu (dále jen ,,Smlouva“) na dobu určitou deseti let s účinností od 1. 6. 2005, jejímž předmětem bylo „zařízení letního kina, které se nachází ve sportovním areálu N. r. v k. ú. P.“ (dále též jen „předmětné prostory“ nebo „předmět nájmu“), že výše nájemného činila 15.000,- Kč ročně, že sjednaným účelem nájmu bylo pořádání kulturních produkcí, zábav a provozování zařízení sloužících k zábavě, reklamní činnosti a marketingu a provozování letního kina, že předmětné prostory nebyly k tomuto sjednanému účelu nájmu plně způsobilé z hlediska svého stavebně technického stavu, že žalobkyně byla srozuměna s tím, že je nezbytné provést v předmětných prostorách rozsáhlé úpravy (specifikované v čl. IV. bodu 1/ písm. d/ Smlouvy) a zavázala se je provést – po písemném odsouhlasení rozpočtu na jednotlivé opravy a rekonstrukce ze strany žalovaného (pronajímatele) – na vlastní náklady a bez nároku na jejich náhradu, že si žalovaný ve Smlouvě vymínil, že žalobkyně nesmí provádět na předmětných prostorách bez jeho souhlasu žádné jiné změny (s výjimkou činností uvedených čl. IV. bodu 1/ písm. d/ Smlouvy, k nimž měla písemný souhlas žalovaného) kromě jejich běžné údržby, a že Smlouva obsahovala ujednání, podle něhož je možné ukončit nájemní poměr výpovědí bez uvedení důvodů s tříměsíční výpovědní lhůtou. Rovněž vzal za prokázáno, že po provedení rekonstrukčních prací žalobkyní byl zahájen provoz letního kina dne 30. 7. 2005, přičemž některé práce byly na předmětných prostorách prováděny i po tomto datu, že dne 23. 9. 2008 zaslal žalovaný žalobkyni výpověď z nájmu předmětných prostor, že dne 2. 1. 2009 předala žalobkyně předmětné prostory žalovanému a dopisem ze dne 5. 1. 2009 jej vyzvala k zaplacení částky 3.091.428,- Kč z titulu zhodnocení předmětu nájmu. Na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Především konstatoval, že ve světle názorů vyslovených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3497/2006 by žalobkyně sice nebyla oprávněna se domáhat protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota předmětu nájmu ve smyslu § 667 odst. 1 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), neboť se zavázala provést úpravy předmětných prostor ve vlastní režii a bez nároku na náhradu vynaložených nákladů, avšak dospěl k závěru, že v souzené věci je nutno aplikovat ustanovení § 574 odst. 2 obč. zák. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1222/2007). V opačném případě by – z důvodů rozvedených v odůvodnění rozsudku – došlo k založení nerovnosti obou smluvních stran i k rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.; soud prvního stupně proto ujednání, jímž se žalobkyně zavázala provést úpravy předmětných prostor bez nároku na náhradu zhodnocení předmětu nájmu, posoudil jako neplatné ve smyslu § 574 obč. zák., ale i ve smyslu § 3 obč. zák. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 4. 2012, č. j. 24 Co 121/2012-252, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a nákladech řízení státu. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a poté, co doplnil dokazování, vzal rovněž za zjištěno, že bezprostředně po zahájení provozu letního kina se začaly objevovat stížnosti obyvatel města P. na obtěžování hlukem a na rušení nočního klidu a že žalobkyni byly v této souvislosti uloženy ve správním řízení dvě pokuty, neboť hluk z veřejných produkcí překračoval povolené hygienické limity. Odvolací soud – poté, co dovodil, že mezi účastníky jde o obchodní závazkový vztah, na který však převážně dopadají ustanovení § 663 a násl. obč. zák. – dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že nárok žalobkyně není důvodný. Konstatoval, že pokud se žalobkyně ve Smlouvě dobrovolně zavázala k náhradě nákladů spojených s konkrétními úpravami předmětných prostor (viz čl. IV. bodu 1/ písm. d/ Smlouvy), došlo tímto ujednáním současně k vyloučení možnosti domáhat se po skončení nájemního poměru toho, o co se zvýšila hodnota předmětu nájmu; přitom poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydané v obdobné věci pod sp. zn. 28 Cdo 3497/2006 a uvedl, že nemá důvod se odchylovat od závěrů v něm vyslovených. Pokud jde o výše uvedené ujednání Smlouvy, dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že je nelze považovat za neplatné, neboť je projevem svobodné vůle smluvních stran. Při řešení otázky, zda se lze platně předem smluvně vzdát práva na protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci (§ 667 odst. 1 obč. zák.) vyšel odvolací soud z rozhodnutí Nevyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1222/2007 a především citoval v něm uvedený názor, že neplatnost vzdání se budoucích práv na základě dohody podle § 574 odst. 2 obč. zák. může nastat jen ohledně těch budoucích nároků, které vzniknou na základě zákona nebo smlouvy, popř. jiných právních skutečností, přičemž vznik těchto práv (nároků) je založen obligatorně; tam, kde zákon umožňuje odchylnou úpravu, tj. dohodu mezi účastníky, jíž lze určitou úpravu modifikovat nebo i vyloučit, nelze takovou dohodu kvalifikovat jako (neplatnou) dohodu o vzdání se budoucích práv (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 645/2001). Odvolací soud dále především zdůraznil, že v souzené věci se nejedná o spotřebitelskou smlouvu, ale o úkon učiněný mezi dvěma rovnoprávnými subjekty (při zohlednění odbornosti žalobkyně a přiměřené míry jejího podnikatelského rizika), a proto by soudem prvního stupně poskytnutá ochrana ve smyslu § 574 odst. 2 obč. zák. zakládala nerovnost mezi subjekty tohoto obchodního závazkového vztahu. Uvedl, že žalobkyně uzavírala Smlouvu s vědomím, že nájemní poměr může skončit bez dalšího výpovědí ve tříměsíční výpovědní době, a nemohla proto mít žádnou jistotu, že nájemní poměr bude skutečně trvat po dohodnutou dobu 10-ti let; přesto se však zavázala, že provede na vlastní náklady změny na předmětu nájmu dle čl. IV. bodu 1) písm. d) Smlouvy. Vyslovil názor, že nárok žalobkyně nelze konstruovat ani na základě § 3 odst. 1 obč. zák. (neboť ochranu práva lze výjimečně s poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák. odepřít, nelze však toto právo bez opory v zákoně konstituovat) a současně vyložil, proč nelze Smlouvu považovat za neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Rekapituluje skutkové a právní závěry o