26 Cdo 3034/2000 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3034/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 2. 2001 Spisová značka:26 Cdo 3034/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.3034.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3034/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobce E. T., zastoupeného advokátem, proti žalované M. T., zastoupené advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 59/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 1998, č. j. 51 Co 285/98, 51 Co 286/98-49, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 1998, č. j. 51 Co 285/98, 51 Co 286/98-49, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. září 1997, č. j. 8 C 59/96-26, ve znění opravného usnesení ze dne 29. ledna 1998, č. j. 8 C 59/96-42, vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. zrušil "právo společného nájmu účastníků k bytu č. 4, I. kategorie, o velikosti 2+1 v 1. patře domu čp. 1389 v P." (dále jen "předmětný byt", resp. "byt"), výrokem označeným jako II. určil "výlučnou nájemkyní tohoto bytu žalovanou", výrokem označeným jako III. uložil žalobci povinnost "předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalované do 15 dnů od zajištění náhradního bytu" a výrokem označeným jako IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. prosince 1998, č. j. 51 Co 285/98, 51 Co 286/98-49, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, výlučným nájemcem tohoto bytu určil žalobce, žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Odvolací soud především dovodil, že právo osobního užívání předmětného bytu přešlo podle § 179 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen "o. z."), na žalobce smrtí jeho otce (tj. dnem 3. listopadu 1989), že právo společného užívání bytu manžely vzniklo účastníkům ve smyslu § 176 odst. 1 o. z. uzavřením jejich manželství, tj. dnem 23. června 1990, a že toto právo se ve smyslu § 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen "obč. zák."), dnem 1. ledna 1992 transformovalo na právo společného nájmu bytu manžely. Výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se zrušení práva společného nájmu bytu manžely, pokládal za správný, neboť účastníci se po rozvodu manželství o dalším nájmu bytu nedohodli (§ 705 odst. 1 věta první obč. zák.). Na rozdíl od soudu prvního stupně však výlučným nájemcem předmětného bytu určil žalobce. Zatímco totiž soud prvního stupně při rozhodování o dalším nájmu bytu (§ 705 odst. 1 věta druhá obč. zák.) přihlédl k příčině rozvratu manželství (především fyzickému napadání žalované ze strany žalobce) a z tohoto důvodu určil výlučnou nájemkyní bytu žalovanou, odvolací soud v této souvislosti zdůraznil větší zásluhu žalobce na získání bytu (výlučným nájemcem /tehdy uživatelem/ předmětného bytu před uzavřením manželství účastníků byl v důsledku přechodu práva nájmu /tehdy práva osobního užívání/ žalobce) a přihlédl rovněž k tomu, že manželství účastníků bylo bezdětné a že pronajímatel "se nepřiklonil k žádnému z účastníků". S otázkou fyzického napadání žalované žalobcem v průběhu manželství se vypořádal tak, že tato okolnost "je v prvé řadě záležitostí trestněprávní ... a že nemůže být sama o sobě důvodem k tomu, aby žalobce pozbyl nájemní právo k bytu, v němž žije více než dvacet let". Vyklizení žalované z bytu vázal pouze na zajištění náhradního ubytování se zdůvodněním, že je k jedné ideální osmině spoluvlastnicí rodinného domu v O., v němž před uzavřením manželství s žalobcem uspokojovala svou bytovou potřebu; pro odepření bytové náhrady neshledal důvody především proto, "že její případné bydlení v nemovitosti v O. je odvislé od souhlasu její matky jako většinové spoluvlastnice, která s opětovným nastěhováním žalované však nebyla srozuměna". Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238 odst. 1 (správně odst. 1 písm. a/) zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."). Uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Z obsahové konkretizace uplatněného dovolacího důvodu vyplývá, že brojí proti výroku, jímž byl určen výlučným nájemcem bytu žalobce, a výroku, jímž je její vyklizení z bytu vázáno na zajištění náhradního ubytování. Odvolacímu soudu především vytkla, že "přecenil význam dlouhodobosti užívání bytu žalobcem", když žalobce v bytě bydlel prakticky po stejnou dobu jako ona, a že naopak pominul, že žalobce je vlastníkem chaty v B., v níž celoročně žije, a že předmětný byt pronajímá. Ve vztahu k přisouzené bytové náhradě namítla, že odvolací soud dostatečně nezohlednil skutečnost, že je menšinovou spoluvlastnicí domu čp. 20 v O., v němž je celoročně obyvatelný pouze byt o velikosti 2+1, obývaný matkou a jejím druhem, a že její matka jako většinová spoluvlastnice zmíněného domu s jejím přistěhováním do domu nesouhlasí. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že při rozhodování o bytové náhradě nepřihlédl k jejím zdravotním potížím, a že věc v tomto ohledu neposoudil podle "§ 705 odst. 1 a 2 věta druhá ... a ... § 712 odst. 4 věta druhá" obč. zák. Nakonec vyslovila názor, že vzhledem k příčinám rozvratu manželství mělo být její vyklizení bytu vázano na zajištění náhradního bytu. Navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V dodatku dovolání žalovaná namítla, že má pochybnosti o nepodjatosti odvolacího soudu; přípustnost svého dovolání tak opřela rovněž o ustanovení § 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. V této souvislosti uvedla, "že rozsudek byl vynesen bez soudního líčení", resp. alespoň v její nepřítomnosti, a přítomen nebyl ani její zástupce. Nelze pominout ani to, že i když rozsudek je datován až dnem 4. prosince 1998, "již v listopadu téhož roku přišel žalobce do bytu s tím, že byt přiřkl soud výlučně jemu". Bez významu zde není ani skutečnost, že zástupce žalobce dříve pracoval jako prokurátor a "je tedy zcela jistě možné, že na základě osobní známosti s většinou soudců odvolací soud rozhodl v tomto smyslu". Navíc soud prvního stupně přisoudil žalobci náhradní byt, přestože svou bytovou situaci má vyřešenu, a odvolací soud, byť připustil, že žalovaná jinou možnost bydlení nemá, vázal její vyklizení z bytu pouze na zajištění náhradního ubytování. Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. prosince 1998, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř."). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.). Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle § 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací námitka, že u odvolacího soudu rozhodovaly vyloučené soudkyně. Předpokladem skutečného uplatnění ústav