26 Cdo 3198/2025 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3198/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2026 Spisová značka:26 Cdo 3198/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:26.CDO.3198.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3198/2025-190 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce J. R., zastoupeného Mgr. Petrem Skálou, advokátem se sídlem ve Hvožďanech 168, proti žalované městské části Praha 3, se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Havlíčkovo náměstí 700/9, IČO 00063517, o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 128/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2025, č. j. 15 Co 75/2025-136, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 5. 2025, č. j. 15 Co 75/2025-136, potvrdil rozsudek ze dne 25. 4. 2024, č. j. 7 C 128/2023-88, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení neoprávněnosti výpovědi žalované z nájmu tam specifikovaného bytu (dále jen „byt“) dané žalobci dne 26. 7. 2023 (dále jen „Výpověď) a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 2. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné podle § 237 o. s. ř. 3. Předkládá-li dovolatel k dovolacímu přezkumu otázku (kterou podle jeho mínění odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu), zda „je dluh na nájemném a službách ve smyslu § 2291 o. z. (míněno zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. z.“) dán i tehdy, když existují přeplatky na nájemném vzniklé započtením (§ 1933 odst. 1 o. z.), ale pronajímatel je nezaúčtoval“, pomíjí, že takovou otázku odvolací soud ve svém rozsudku neřešil, a na jejím posouzení tudíž napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí). 4. V projednávané věci byla dovolateli (nájemci bytu) dána Výpověď podle § 2291 odst. 1, 2 o. z. (po předchozí výzvě ze dne 3. 5. 2023 k odstranění protiprávního stavu ve smyslu § 2291 odst. 3 o. z.) z důvodu neplacení nájemného z bytu a záloh na služby (dále též jen souhrnně „nájemné“) za měsíce srpen 2022 až červen 2023 (dále jen „rozhodné období“). Odvolací soud se nemohl zabývat úvahou, který dluh na nájemném byl vyrovnán tím kterým plněním dlužníka (nájemce), už proto, že dovolatel, na němž (jako na dlužníkovi) leželo důkazní břemeno ohledně existence právních skutečností, které měly za následek zánik dotčeného dluhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98), žádné platby nájemného předcházející dni dání Výpovědi (resp. uplynutí přiměřené doby podle § 2291 odst. 3 o. z.), z nichž mu měly vzniknout přeplatky, v nalézacím řízení (přes opakovaná poučení soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) ani netvrdil, natož aby je prokázal. Odvolací soud (soud prvního stupně) tudíž neměl žádný podklad pro případnou úvahu o vyrovnání dovolatelova dluhu na nájemném za rozhodné období (resp. za dobu osmi měsíců rozhodného období vymezenou ve výzvě ze dne 3. 5. 2023) údajnými, leč blíže nespecifikovanými, přeplatky na dříve splatném nájemném. 5. Dovolatel přitom netvrdil žádné konkrétní platby, jimiž měl být splněn jeho dluh na nájemném v přiměřené době ve smyslu § 2291 odst. 3 o. z., resp. přede dnem dání Výpovědi (ani jiné skutečnosti týkající se zániku dotčeného dluhu před uvedeným dnem), ani ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, resp. v jeho doplňku ze dne 13. 6. 2024 (viz podání na č. l. 98-99 spisu), či později v průběhu odvolacího řízení. 6. Úvahu odvolacího soudu, že jeho odvolací tvrzení, že „za rozhodné období (…) na nájemném a zálohách za služby nedlužil (ani v době, kdy mu byla doručena výzva ze dne 3. 5. 2023, ani v době, kdy mu byla doručena výpověď z nájmu bytu ze dne 26. 7. 2023), protože vznikly přeplatky na nájemném za předešlé období“, je nepřípustnou novotou ve smyslu § 205a o. s. ř., k níž nelze v odvolacím řízení přihlížet (viz bod 15 odůvodnění napadeného rozsudku), lze proto chápat pouze jako argument podpůrný (argument „navíc“). Ten by mohl být významný právě jen za situace, pokud by z podání či přednesů dovolatele učiněných v průběhu odvolacího řízení vyplynuly konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že nájemné z bytu za rozhodné období (resp. za období vymezené ve výzvě ze dne 3. 5. 2023) uhradil nejpozději do uplynutí přiměřené doby podle § 2291 odst. 3 o. z. Taková situace však v posuzované věci nenastala, proto uvedená (obecně formulovaná) odvolací námitka nebyla způsobilá zpochybnit správnost rozhodnutí soudu prvního stupně (potvrzeného napadeným rozsudkem), a to bez ohledu na to, že byla-li by dostatečně konkretizována, nutně by se pojila s nepřípustným uplatňováním skutkových novot ve smyslu § 205a o. s. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak ve skutečnosti není založeno ani na posouzení další dovolatelem předložené otázky, zda „může odvolací soud nepřihlédnout k hmotněprávní námitce započtení (správně vyrovnání) přeplatků vznesené žalobcem až v odvolání, jestliže touto námitkou (…) brojí proti samotné existenci dluhu, který je podmínkou výpovědního důvodu (§ 205a o. s. ř.)“. Odlišnému rozhodnutí věci odvolacím soudem oproti soudu prvního stupně zde totiž bránil již nedostatek potřebných tvrzení dovolatele o rozhodných skutečnostech případu, nikoli (jen) hodnocení posuzované odvolací námitky jako nepřípustné novoty. 7. Napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí) ani na další dovolatelem formulované otázce, zda „je výpověď pronajímatele platná, pokud vychází z neplatného jednostranného zvýšení nájemného, ačkoli pronajímatel nedoložil, že splnil zákonné podmínky pro zvýšení nájmu“, neboť ani takovou otázku odvolací soud ve svém rozsudku neřešil. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaný za období od srpna 2022 do března 2023, tj. za osm měsíců, nezaplatil na nájemném ničeho, a tudíž jeho dluh na nájemném (ke dni doručení Výpovědi) přesáhl trojnásobek měsíčního nájemného. Za situace, kdy žalovaný dostatečně netvrdil a tím méně prokázal existenci „přeplatků na nájemném za předešlé období“, odvolací soud neměl důvod posuzovat platnost jednostranného zvýšení nájemného, neboť řešení této otázky by výsledek sporu ovlivnit nemohlo. 8. Pro úplnost lze dodat, že dovodil-li odvolací soud, že přesáhl-li dluh na nájemném trojnásobek měsíčního nájemného, byl výpovědní důvod podle § 2291 odst. 1 o. z. naplněn, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4713/2017). 9. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení takto nastolených otázek, nemůže být jejich prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13). 10. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. konečně nemohla založit ani otázka, zda je Výpověď neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. 11. Podle konstantní judikatury v řízení podle § 2290 o. z. soud rozhoduje o oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, tedy zejména o tom, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod; neoprávněná je však i výpověď, která je neplatná či zdánlivá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněný pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rámci úvahy o neplatnosti (§ 580 o. z.) výpovědi z nájmu bytu soud posuzuje také otázku rozporu výpovědi s dobrými mravy a přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání (výpovědi), které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.). Závěr o (ne)platnosti pro rozpor výpovědi s dobrými mravy je přitom třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody na straně nájemce, tak pronajímatele. Právně významné budou pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okoln