26 Cdo 331/2025 — Nejvyšší soud

26 Cdo 331/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 11. 2025 Spisová značka:26 Cdo 331/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.331.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Podnájem bytu Bytové družstvo [ Družstvo ] Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 555 odst. 1 o. z. § 556 o. z. § 2274 a násl. o. z. § 2 předpisu č. 67/201 Sb. § 7 předpisu č. 67/2013 Sb. § 11 předpisu č. 67/2013 Sb. § 3 odst. 1 předpisu č. 67/2013 Sb. § 741 předpisu č. 90/2012 Sb. § 744 předpisu č. 90/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:11. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 331/2025-295 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobců a) D. D., a b) J. T., obou zastoupených Mgr. Ing. Eliškou Letsak, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, proti žalovanému J. L., zastoupenému JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, o 116.351 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 407/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2024, č. j. 55 Co 103/2024-173, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2024, č. j. 55 Co 103/2024-173, v části, v níž potvrdil výrok I a IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2023, č. j. 43 C 407/2022-121, ve znění usnesení ze dne 21. 12. 2023, č. j. 43 C 407/2022-129, výrok II v části, v níž rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalovaným a žalobcem b) a výrok I a IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2023, č. j. 43 C 407/2022-121, ve znění usnesení ze dne 21. 12. 2023, č. j. 43 C 407/2022-129, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2024, č. j. 55 Co 103/2024-173, v části, v níž potvrdil výrok II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2023, č. j. 43 C 407/2022-121, ve znění usnesení ze dne 21. 12. 2023, č. j. 43 C 407/2022 129, se odmítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.053,50 Kč k rukám Mgr. Ing. Elišky Letsak, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 43 C 407/2022-121, ve znění usnesení ze dne 21. 12. 2023, č. j. 43 C 407/2022-129, uložil žalovanému zaplatit žalobci b) 71.756 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 48.187 Kč od 6. 12. 2022 do zaplacení a z částky 23.569 Kč od 31. 3. 2023 do zaplacení (výrok I) a žalobkyni a) částku 44.595 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 39.382 Kč od 6. 12. 2022 do zaplacení, částku 5.213 Kč (správně z částky 5.213 Kč od … – pozn. Nejvyššího soudu) s úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. od 31. 3. 2023 do zaplacení (výrok II), a uložil žalovanému zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni a) ve výši 14.132,49 Kč (výrok III) a žalobci b) ve výši 52.994,06 Kč (výrok IV). 2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 9. 2024, č. j. 55 Co 103/2024-173, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 3. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 31. 7. 2018 smlouvu o podnájmu (dále též jen „Smlouva“), která byla prodlužována dodatky, v níž se jako společní podnájemci zavázali platit podnájemné ve výši 12.000 Kč měsíčně a částku 5.000 Kč (od 1. 8. 2020 ve výši 5.200 Kč) měsíčně jako zálohu na služby spojené s užíváním bytu, která měla být každoročně vyúčtována. Žalovaný individuální vyúčtování neprováděl, přeposílal vyúčtování, které mu zasílalo družstvo, a byť žalobci vždy vyčíslený nedoplatek uhradili, žádali vysvětlení jednotlivých vyúčtování. Žalobci ukončili podnájem výpovědí k 1. 3. 2023. Částky placené na služby započítával žalovaný i na položky „fond oprav a základní nájemné na provoz domu a družstva“. Dále zjistil, že podle vyúčtování služeb činila „reálná spotřeba služeb“ v roce 2019 – 38.813 Kč, v roce 2020 – 40.086 Kč, v roce 2021 – 36.053 Kč a v roce 2022 – 51.974 Kč. Podle plateb žalobců tak nad rámec skutečné spotřeby zaplatila žalobkyně a) za roky 2019–2022 44.595 Kč a žalobce b) 71.756 Kč. 4. Za správné považoval i jeho právní posouzení, že účastníci uzavřeli platnou smlouvu o podnájmu bytu, sjednali si povinnost platit zálohy na služby a žalovanému (jako nájemci) vznikla povinnost tyto zálohy žalobcům (podnájemcům) vyúčtovat podle zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále též jen „zákon č. 67/2013 Sb.“). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu měl za to, že vyúčtování služeb, která žalovaný zaslal žalobcům, nebyla řádná, neboť v nich byla, v rozporu s podnájemní smlouvou, požadována úhrada za položky, na které žalovaný neměl nárok a nesplňovala proto náležitosti § 7 zákona č. 67/2013 Sb. Zdůraznil, že povinnost platit fond oprav a příspěvky na správu domu a pozemku má člen družstva; účastníci se sice mohli dohodnout, že i tyto platby budou hradit podnájemci (namísto nájemce), musely by však být zařazeny do části platby za podnájemné a nemohly se stát součástí zúčtovatelných záloh za služby spojené s užíváním bytu, neboť takový charakter nemají. Platili-li žalobci fond oprav, základní nájem – provoz a správa družstva, základní nájem – provoz a správa domu a nedoplatky z vyúčtování služeb, nešlo ani o zavedenou praxi účastníků, jelikož z jejich e-mailové komunikace je zřejmé, že žalobci se opakovaně domáhali vysvětlení vyúčtování, a do zprávy pro příjemce platby žalobce uvedl, že platbu považuje za rozporuplnou. Žalobci, kteří za žalovaného zaplatili to, co měl družstvu platit sám, tedy plnili v tomto rozsahu za něj, případně po nich byly požadovány částky k doplacení nedoplatků za služby ve větším rozsahu, než skutečně odpovídalo jejich spotřebě. Na straně žalovaného tak došlo k bezdůvodnému obohacení, které je povinen žalobcům vydat. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Měl za to, že dovolání je přípustné pro řešení otázek, které doposud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny: - zda se úprava o společném nájmu bytu v § 2270 a § 2271 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), použije i na podnájemní vztah, a společní podnájemci tak mají stejná práva a povinnosti (otázka č. 1). Nesouhlasil s rozhodnutím soudů nižších stupňů, kterým stanovily plnění v různých poměrech, ačkoliv mělo jít o plnění společné a nerozdílné, neboť žalobcům vznikl společný podnájem. - zda si nájemce a podnájemce mohou sjednat jako plnění spojené s užíváním bytu (dále jen „služby“) i služby, které zákon č. 67/2013 Sb. neupravuje, ale strany podnájemního vztahu je mezi služby zařadili, jako je např. plnění do fondu oprav družstva jako vlastníka bytu a tzv. základní nájemné na provoz domu a družstva (otázka č. 2). - a sjednají-li si takové služby, zda jejich placením může vzniknout bezdůvodné obohacení, a to i s ohledem na § 545 o. z. (otázka č. 3). U druhé a třetí otázky považoval za významné, že při uzavírání Smlouvy se účastníci dohodli, že žalobci budou společně a nerozdílně platit podnájemné a veškeré platby předepsané družstvem, tedy i plnění do fondu oprav a tzv. základní nájemné na provoz domu a družstva. Tato skutečnost byla zjištěna i z výpovědi svědka Z. S. (zástupce realitní kanceláře). Vytýkal odvolacímu soudu, že (stejně jako soud prvního stupně) toto zjištění nijak nehodnotil a že svými závěry popřel zásady smluvní volnosti. V rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 26 Cdo 19/2021, nevycházel z vůle účastníků Smlouvy, která je při její interpretaci zásadní. Poukázal na obecná výkladová pravidla vůle v § 555 odst. 1 o. z. podle úmyslu jednajícího, byl-li znám druhé straně, a v § 555 odst. 2 o. z. o praxi zavedené mezi stranami a jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Poukázal na jednání stran při uzavření Smlouvy i v průběhu podnájmu, na charakter podnájemního vztahu a judikaturu Nejvyššího soudu o subsidiárním použití úpravy nájmu. Rovněž namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu není řádně odůvodněno a je nepřezkoumatelné. Navrhoval, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního st