26 Cdo 3353/2024 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3353/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2025 Spisová značka:26 Cdo 3353/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.3353.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Podnájem Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. § 2994 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:25. 3. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 02.06.2025IV.ÚS 1614/25 Josef Baxa Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3353/2024-263 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně EUKA s.r.o., se sídlem v Praze 6, Mlýnská 22/4, IČO 27061990, zastoupené Mgr. Vojtěchem Hamanem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, proti žalovaným 1) DOCKLAND Consulting, s.r.o., se sídlem v Praze 6 – Bubenči, Mlýnská 22/4, IČO 24155187, 2) V. S., a 3) I. V. S., o 3 630 503,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 371/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, č. j. 19 Co 126/2024-241, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně částku 3 630 503,52 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) za užívání jednotek č. 22/85 a č. 22/86 nacházejících se v budově č. p. XY na pozemcích parcela č. XY, XY, XY, XY a XY, katastrální území XY, obec XY, spolu s odpovídajícím spoluvlastnickým podílem na společných částech domu, zapsaných na LV č. XY pro katastrální území XY a obec XY (dále jen „předmětné jednotky“). Z uplatněné částky požadovala částku 1 381 810,03 Kč s příslušenstvím z titulu podnájemného za období od června 2019 do prosince 2019 a nákladů na služby spojené s užíváním předmětných jednotek za období od dubna 2019 do února 2020, a částku 2 248 693,49 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za užívání předmětných jednotek žalovanými po skončení podnájemní smlouvy, v rozsahu podnájemného za rok 2020 a vynaložených nákladů na služby spojené s užíváním jednotek za období od března 2020 do listopadu 2020. 2. Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 28 C 371/2021-193, uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 381 810,03 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a částku 2 248 693,49 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu, aby byla žalovaným 2) a 3) uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně se žalovanou 1) částku 1 381 810,03 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a částku 2 248 693,48 Kč (správně 2 248 693,49 Kč) s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výroky III, IV a V). 3. Na základě odvolání žalobkyně a žalovaných 2) a 3) Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 7. 2024, č. j. 19 Co 126/2024-241, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II co do částky 1 381 810,03 Kč s příslušenstvím potvrdil a co do částky 2 248 693,48 Kč (správně 2 248 693,49 Kč) s příslušenstvím, jakož i v závislých nákladových výrocích IV a V, zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. 4. Vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně je nájemkyní předmětných jednotek na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor, již uzavřela se společností Seisin, a. s., jako pronajímatelkou a tehdejší vlastnicí jednotek (dále též jen „vlastnice“), na dobu neurčitou dne 31. 12. 2011. Na základě zmíněné smlouvy byla žalobkyně oprávněna dát předmět nájmu do podnájmu. Dne 31. 12. 2016 žalobkyně uzavřela se žalovanou 1) smlouvu o podnájmu prostoru sloužícího podnikání, jejímž předmětem byly předmětné jednotky, a to na dobu neurčitou, za (ve smlouvě deklarovaným) účelem podnikání. Žalovaná 1) potvrdila převzetí předmětu podnájmu. Podnájemní vztah skončil ke dni 30. 6. 2020. Po celé rozhodné období předmětné jednotky fakticky užívali žalovaní 2) a 3) s dětmi pro účely svého bydlení. Žalobkyně vyzvala žalované k vyklizení jednotek. Ti však výzvě nevyhověli a dále jednotky užívali a spotřebovávali služby až do listopadu 2020. 5. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož žalovaní 2) a 3) nejsou pasivně věcně legitimováni, jde-li o nárok na zaplacení podnájemného a nákladů na služby za dobu trvání podnájemního vztahu v celkové výši 1 381 810,03 Kč. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 837/2019, dovodil, že jestliže žalobkyně dala předmětné jednotky do podnájmu žalované 1), nesvědčilo jí právo je užívat, a tudíž na její straně nemohlo dojít ani k žádnému ochuzení, užívali-li jednotky namísto žalované 1) žalovaní 2) a 3). Případné obohacení tedy mohlo žalovaným 2) a 3) vzniknout na úkor žalované 1), a nikoliv na úkor žalobkyně. Naproti tomu nepřisvědčil právnímu názoru soudu prvního stupně o neoprávněnosti žalobou uplatněných nároků vůči žalovaným 2) a 3), pokud jde o úhradu za užívání předmětných jednotek po skončení podnájemního vztahu. Uvedl, že v tomto období se žalovaní 2) a 3) nemohli obohatit na úkor žalované 1), jelikož jí užívací právo již nesvědčilo, ani na úkor vlastnice, která rovněž nebyla oprávněna jednotky užívat, neboť je pronajala žalobkyni. Žalovaní 2) a 3) se tudíž užíváním předmětných jednotek po skončení podnájmu mohli obohatit právě na úkor žalobkyně. Za této situace je přitom zapotřebí zabývat se naplněním podmínek vymezených v § 2994 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), což ovšem soud prvního stupně – veden nesprávným právním názorem – neučinil. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II ohledně částky 1 381 810,03 Kč s příslušenstvím potvrdil a ohledně částky 2 248 693,48 Kč (správně 2 248 693,49 Kč) s příslušenstvím, spolu se závislými nákladovými výroky IV a V, zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu jeho potvrzujícího výroku, podala žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovolání. Dovozuje jeho přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu při výkladu § 2994 o. z. o vyloučení jejího nároku na bezdůvodné obohacení vůči žalovaným 2) a 3) coby neoprávněným uživatelům předmětných jednotek, bylo-li jim toto užívání založeno (předmětné jednotky do užívání přenechány) žalovanou 1) a probíhalo v době trvání podnájemního poměru (užívacího vztahu) mezi ní a touto žalovanou. Zpochybňuje tedy správnost právního závěru, že „jestliže žalobkyně dala předmětné jednotky do podnájmu žalované 1), nesvědčilo jí právo je užívat, a tudíž na její straně nemohlo dojít ani k žádnému ochuzení, užívali-li jednotky namísto žalované 1) žalovaní 2) a 3)“. Užívací právo neoprávněného disponenta k věci a případná existence smlouvy toto užívací právo zakládající nemá vliv na existenci nároku z bezdůvodného obohacení vůči faktickému uživateli dle § 2994 o. z. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 837/2019, na danou věc nedopadá, neboť neřeší situaci neoprávněného přenechání věci k užívání; aktivně legitimovaným (ochuzeným) je přitom i dle něj nájemce věci; v daném případě je takovým nájemcem žalobkyně. Ustanovení § 2994 o. z. rozšiřuje základní skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání cizí hodnoty dle § 2991 odst. 2 o. z.; umožňuje ochuzenému požadovat vydání bezdůvodného obohacení (vedle neoprávněného disponenta) též po konečném uživateli. Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1028/2018, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021, a ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1687/2023. Jedinou limitací je, aby se ochuzenému nedostalo „dvojího prospěchu“. Existence podnájemního vztahu (či jiného užívacího vztahu) mezi žalobkyní a žalovanou 1) na tyto závěry vliv nemá; rozhodné je, že žalovaná 1) nebyla oprávněná přenechat užívání předmětu podnájmu jiným osobám, tedy ani žalovaným 2) a 3). Obdobně to, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, platí též pro situaci neoprávněného přenechání užívání věci ve spoluvlastnictví jejím spoluvlastníkem. Odvolací soud dospěl