26 Cdo 3398/2012 – Nejvyšší soud

26 Cdo 3398/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a) JUDr. J. Š., b) MUDr. O. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti žalovanému Ing. O. T., zastoupenému Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 282/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2011, č. j. 21 Co 279/2011-435, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně a) a žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč k rukám JUDr. Jaroslavy Šafránkové, advokátky se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se žalobou došlou soudu dne 12. 9. 2003 domáhali, aby žalovanému spolu s Mgr. I. T., (dále jen „2. žalovaná“), byla uložena povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit byt sestávající ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství, ve 4. podlaží domu, k.ú. S. (dále též jen „byt“ nebo „předmětný byt“). Tvrdili, že jsou spoluvlastníky předmětného bytu, že tento byt zajistili žalovaným jako náhradní byt, že v něm však žalovaní nebydlí, a že ani nebyla uzavřena nájemní smlouva. Rozsudkem ze dne 12. 4. 2005, č. j. 21 Co 6/2005-150, potvrdil Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 7. 6. 2004, č. j. 10 C 308/2003-117, ve znění usnesení ze dne 18. 11. 2004, č. j. 10 C 308/2003-139, kterým žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení, současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) zjistil, že žalobci jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako podíloví spoluvlastníci předmětného bytu, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 1999, č. j. 9 C 67/99-50, soud podle § 711 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák. ve znění do 30. 3. 2006“), přivolil k výpovědi žalobců danou žalovaným z nájmu bytu v 1. patře domu v katastrálním území P. (dále též jen „byt v P.“), neboť zjistil, že byt potřebují pro sebe, že lhůta k vyklizení bytu byla vázána na zajištění náhradního bytu, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. 13 E 2663/2000, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2001, č. j. 29 Co 42/2001-22, byl nařízen výkon rozhodnutí vyklizením žalovaných z bytu v P. do předmětného bytu, že žalobci k prokázání zajištění náhradního bytu za byt v P. předložili v exekučním řízení (nepodepsaný) návrh nájemní smlouvy k předmětnému bytu, a po skončení výkonu rozhodnutí její uzavření zmařili. Dospěl k závěru, že žalovaní bydlí v bytě bez právního důvodu, že však nelze připustit, aby žalobci svou povinnost zajistit náhradní byt, uloženou vykonatelným rozhodnutím soudu, splnili jen formálně a fakticky žalovaným znemožnili vznik právního vztahu k zajištěné bytové náhradě, a že je proto na místě aplikovat ustanovení § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). S ohledem na chování žalobců, dobu, která uplynula mezi výkonem rozhodnutím a podáním žaloby na vyklizení předmětného bytu (k výkonu rozhodnutí vyklizením do předmětného bytu došlo 20. 3. 2003 a již dne 12. 9. 2003 žalobci podali návrh na jeho vyklizení), shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že vyklizení žalovaných z předmětného bytu by bylo v rozporu s dobrými mravy a že je na místě žalobu zamítnout. K dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2006, č. j. 26 Cdo 1741/2005-164, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. S ohledem na uplatněný dovolací důvod, přezkoumával dovolací soud (jen) správnost posouzení otázky aplikace § 3 obč. zák. (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že žalobu na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu nelze zamítnout s odkazem na ustanovení § 3 obč. zák. Posléze byla soudní praxe při aplikaci § 3 obč. zák. v těchto sporech usměrněna stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněném pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Soud prvního stupně se proto znovu zabýval tím, zda výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy, připustil, aby do řízení jako další žalovaná vstoupila P. T. (dále jen „3. žalovaná“), a rozsudkem ze dne 14. 3. 2011, č. j. 10 C 282/2006-374, žalobě vyhověl, uložil žalovaným předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud rozsudkem ze dne 1. 11. 2011, č. j. 21 Co 279/2011-435, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalovaní 1/, 2/ byli do předmětného bytu přestěhováni na základě výkonu rozhodnutí, nikdy však – z důvodů na straně žalobců – nedošlo k uzavření nájemní smlouvy k tomuto bytu, že nyní v bytě žalovaní 1/, 2/ nebydlí, bydlí v něm jen 3. žalovaná (jejich dcera). Uzavřel, že nebyla-li k předmětnému bytu uzavřena nájemní smlouva, bydlí v něm žalovaní bez právního důvodu, a protože žalovaní 1/, 2/ byt neužívají a exekuční titul nesměřoval k zajištění práva nájmu 3. žalované (která byt užívá), není výkon práva žalobců v rozporu s dobrými mravy. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spojil s otázkou vzniku užívacího práva ex lege k náhradnímu bytu osobě, která do něj byla vyklizena rozhodnutím soudu. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že předmětný byt užívá bez právního důvodu, neužívá sice byt na základě nájemní smlouvy, vzniklo mu však – jako osobě vyklizené do „přiměřeného“ náhradního bytu - užívací právo ex lege vyplývající přímo z občanského zákoníku, v němž je obdobně řešeno užívací právo (bez existence nájemní smlouvy) i v dalších případech (§ 706, § 712a, § 715 obč. zák.). Zdůraznil, že jednání žalobců je nepřípustným obcházením zákona. Nesouhlasil ani se zjištěním soudu, že předmětný byt neužívá, vytýkal odvolacímu soudu, že v rozporu s ustanovením § 154 odst. 1 o. s. ř. nepřihlédl k „soustavnému užívání bytu“ v době vyhlášení rozsudku, stejně jako dostatečně nepřihlédl ke všem skutečnostem významným pro závěr, že výkon práva žalobců je v rozporu s dobrými mravy. Namítal, že soud měl v souladu s R 6/2010 podle § 3 odst. 1 obč. zák. odepřít žalobcům ochranu výkonu vlastnického práva. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (soud prvního stupně po vrácení věci dovolacím soudem ve svých rozsudcích vždy žalobě vyhověl), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, do této doby zůstává i nadále aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.2012, sp. zn. IV.ÚS 1572/11). Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - a § 241a odst. 2 písm. a/ - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - se nepřihlíží. Přípustnost dovolání tedy nemohou založit námitky dovolatele, kterými uplatnil dovolací důvod podle § 241a od