26 Cdo 3576/2013 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3576/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2014 Spisová značka:26 Cdo 3576/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.3576.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Jednání právnických osob Nájem nebytových prostor Dotčené předpisy:§ 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř. § 32a předpisu č. 153/2009Sb. § 667 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:19. 3. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3576/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce P. N., zastoupeného JUDr. Martinem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 2.641.141,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 362/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2013, č. j. 51 Co 534/2012-82, takto: Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 6. 2012, č. j. 22 C 362/2009-57, (vydaným jako rozsudek mezitímní) rozhodl, že základ žalobního nároku je dán a že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Zjistil, že mezi žalobcem a právním předchůdcem žalované, Fondem dětí a mládeže (dále jen “Fond“), byla uzavřena dne 10. 7. 2000 nájemní smlouva, jejímž předmětem byl nájem „objektu evid. č. 1162 v P. se stavební parcelou č. 119/2, vše zapsáno na LV č. 1462 pro k.ú. N.“, že žalobce jako nájemce dopisem ze dne 5. 9. 2000 požádal pronajímatele o odsouhlasení investic do nemovitosti v předpokládaném rozsahu 1.446.216,- Kč, což pronajímatel učinil dopisem ze dne 25. 10. 2000, že stavební úpravy byly provedeny na základě stavebního povolení vydaného odborem výstavby Úřadu městské části Praha 1 ze dne 6. 12. 2000, č. j. Výst. 4095/00-W-2/973, a ukončeny vydáním kolaudačního rozhodnutí téhož úřadu ze dne 17. 1. 2001, č. j. Výst. 5017/00-W-2/973, že dopisem ze dne 6. 3. 2001 zaslal žalobce pronajímateli, Fondu dětí a mládeže „v likvidaci“ (dále opět jen „Fond“), přehled investic do nemovitosti ve výši 1.842.266,- Kč k odsouhlasení a že souhlas mu byl dán dopisem ze dne 26. 3. 2001. O provedení dalších stavebních úprav (opravy střechy) požádal žalobce dopisem ze dne 31. 5. 2004, souhlas Fondu byl dán dopisem ze dne 8. 6. 2004. Pronajímatel rovněž odsouhlasil zhodnocení objektu provedením opravy střešního pláště a přístavby ve výši 798.875,- Kč, a to v dodatku č. 2 nájemní smlouvy ze dne 31. 12. 2004. Nájemní smlouva byla ukončena dohodou ke dni 30. 11. 2007, kdy za pronajímatele jednalo jménem státu Ministerstvo financí jako právní nástupce Fondu, který zanikl ke dni 25. 2. 2005. S právními účinky ke dni 27. 4. 2009 převedla Česká republika - Ministerstvo financí shora uvedené nemovitosti bezplatně smlouvou ze dne 7. 4. 2009 na Orel jednota Telnice. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalobce má podle § 667 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), právo na vydání protihodnoty toho, oč se zvýšila investicemi provedenými se souhlasem pronajímatele hodnota věci, které mu vzniklo po skončení nájmu ve vztahu k tomu, kdo byl v tomto okamžiku pronajímatelem, tedy ve vztahu k České republice, jejíž jménem jedná podle čl. I bodu 6 zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, Ministerstvo financí. K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 3. 2013, č. j. 51 Co 534/2012-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o nároku žalobce na zhodnocení věci provedenými úpravami podle § 667 odst. 1 obč. zák. Vycházel z toho, že nájemní vztah vznikl mezi účastníky uzavřením nájemní smlouvy dne 10. 7. 2000 a že stavební úpravy byly prováděny se souhlasem tehdejšího pronajímatele (aniž ten se zavázal k jejich úhradě) v jeho průběhu bez ohledu na to, že nájemné bylo hrazeno až od 1. 1. 2001 poté, co nemovitost byla způsobilá sloužit předmětu nájmu. Souhlasil i s jeho závěrem, že za Českou republiku jedná v dané věci jako organizační složka Ministerstvo financí, které jménem státu po zániku Fondu “vystupovalo jako smluvní partner žalobce při skončení nájemního vztahu v roce 2007, tedy před účinností zákona č. 153/2009 Sb.“ Shledal správným postup soudu prvního stupně podle § 43 o. s. ř. při opravě původně nesprávného označení žalované jako Ministerstvo financí, neboť z žaloby bylo zřejmé, že uplatněný nárok směřuje proti státu jako nástupci Fondu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) z toho, že sporné procesní otázky rozhoduje dovolací soud rozdílně (poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2847/2011 a sp. zn. 33 Odo 720/2003) a že vymezená hmotněprávní otázka nebyla dovolacím soudem řešena. Ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku označení žalované v žalobě a následný způsob zhojení této vady. Žaloba původně směřovala proti organizační složce státu (Ministerstvu financí), která nemá právní subjektivitu a tedy ani způsobilost být účastníkem řízení. Proto dovozovala, že řízení mělo být zastaveno pro nedostatek podmínky řízení. Za nesprávný považovala i závěr odvolacího soudu, že za Českou republiku jako právního nástupce Fondu dětí a mládeže „v likvidaci“ jedná Ministerstvo financí s odůvodněním, že ve smyslu ustanovení § 32a odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona č. 153/2009 Sb., kterým byl změněn zákon č. 201/2002 Sb., byl povolán vystupovat „komplexně k výkonu práv a povinností a závazků za stát jako účastníka smluvních vztahů“ Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových bez ohledu na to, zda po dni 1. 7. 2009 vykonává právo hospodaření s majetkem Fondu, jehož se zbylý závazek týká. Konečně namítla, že odvolací soud se stejně jako soud prvního stupně zabýval pouze otázkou platnosti nájemní smlouvy ze dne 10. 7. 2000, ale nevzal v úvahu, že účinnost této nájemní smlouvy nastala teprve dne 31. 12. 2000, kdy vznikl i nájemní vztah. Jestliže žalobce prováděl investice před vznikem nájemního vztahu, nelze na ně vztáhnout ustanovení § 667 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“), a zjistil, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je v dané věci přípustné, neboť otázka, která organizační složka jedná jménem České republiky jako právního nástupce Fondu dětí a mládeže „v likvidaci“ ohledně závazku týkajícího se majetku, k němuž stát po 1. 7. 2009 nevykonával právo hospodaření, nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tyto vady nebyly dovoláním uplatněny a z obsahu spisu nevyplývají), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku označení žalované v žalobě a následný způsob zhojení této vady. Otázkou, kdy je v žalobě za žalovaného označen pouze