26 Cdo 3592/2011 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3592/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 3. 2012 Spisová značka:26 Cdo 3592/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3592.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Neplatnost právního úkonu Společná domácnost Společný nájem bytu manžely Výpověď z nájmu bytu Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:6. 4. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3592/2011 U S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Z. V., zastoupené Mgr. Irenou Döményovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Vítkovická 2, proti žalovanému statutárnímu městu Ostrava – městskému obvodu Slezská Ostrava, se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Těšínská 35, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 385/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2011, č. j. 11 Co 549/2010-76, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Ostravě (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. září 2010, č. j. 84 C 385/2009-44, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu „bytu č. 2, o velikosti 1+1, v domě číslo popisné 245, na ulici K., v katastrálním území O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), jenž byla dána z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b/ o. z.“; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. února 2011, č. j. 11 Co 549/2010-76, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně – nezastoupená advokátem – dovolání, jenž následně doplnila prostřednictvím ustanovené advokátky. Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11). Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Byť dovolatelka v dovolání odkázala na dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř., ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila též nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky zániku práva společného nájmu dovolatelky a jejího bývalého manžela M. V. k předmětnému bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti M. V. /708 ve spojení s ustanovením § 707 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“/). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který dovolatelka rovněž uplatnila (námitkou, že odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu a nevyslechl jí jako účastnici řízení), pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Uvedená dovolací námitka však k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a proto jí nelze přípustnost dovolání založit. Napadené rozhodnutí spočívá mimo jiných rovněž na předběžném právním názoru, že v daném případě nešlo o trvalé opuštění společné domácnosti bývalým manželem žalobkyně M. V., v jehož důsledku by zaniklo (ve smyslu § 708 ve spojením s ustanovením § 707 odst. 1 obč. zák.) právo společného nájmu dovolatelky a M. V. k předmětnému bytu. Správnost uvedeného právního názoru dovolatelka v dovolání napadla. Ustálená soudní praxe (srov. oddíl III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu – uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část) dovodila, že na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti (R 77/66). Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Trvalé opuštění společné domácnosti ve vztahu mezi manžely je takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z nich byt opustí a lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití. V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů zaznamenán odklon, jak o tom svědčí také rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák.), a proto musí být také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští. O případ tohoto druhu nejde též v případě, že opuštění společné domácnosti je motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat. Tomu na roveň se klade i jednorázový manželský konflikt takového charakteru a intenzity (např. hrubý fyzický útok), který setrvání jednoho z manželů ve společné domácnosti činil do budoucna neúnosným. Přitom i v současné době jsou využitelné závěry přijaté v tomto ohledu v R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jde především o závěr, že v případě opuštění společné domácnosti jedním z manželů (§ 181 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. /dále jen „občanský zákoník“/ – nyní § 708 obč. zák.) zanikne přímo ze zákona právo společného užívání bytu manžely (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 2784/2004, uveřejněný pod č. 50 v sešitě č. 4 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 29. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 514/04/). Dále jde také o závěr, že ustanovení § 181 občanského zákoníku (nyní § 708 obč. zák.) platilo s použitím § 496 občanského zákoníku (nyní § 853 obč. zák.) i pro případy, kdy jeden z rozvedených manželů, kteří bydleli po rozvodu ve společném bytě, se z tohoto bytu odstěhuje. V důsledku toho již nepřicházel v úvahu postup podle ustanovení § 177 občanského zákoníku (nyní § 705 obč. zák.). Zde lze poukázat rovněž na závěry přijaté v R 4/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – rozvedený manžel se nemůže již úspěšně domáhat zrušení práva společného užívání bytu (v současné době práva společného nájmu bytu), jestliže se z bytu odstěhuje a jestliže tím došlo k zániku práva společného užívání bytu (v současné době práva společného nájmu bytu) trvalým opuštěním společné domácnosti; ustanovení § 181 občanského zákoníku (nyní § 708 obč. zák.) platí s použitím ustanovení § 496 občanského