26 Cdo 3821/2017 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3821/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 3. 2018 Spisová značka:26 Cdo 3821/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.3821.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem prostoru sloužícího k podnikání (o. z.) Zánik závazku Dotčené předpisy:§ 2285 o. z. § 2302 odst. 1 o. z. § 2311 o. z. § 3074 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:7. 6. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3821/2017-119 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně městské části Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18, IČO 00063410, proti žalované E C H O, spol. s r. o., se sídlem v Psárách, Dolní Jirčany, Prašná 494, IČO 14889676, zastoupené Mgr. Markem Škráškem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 51/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2017, č. j. 69 Co 25/2017-75, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 2. 2017, č. j. 69 Co 25/2017-75, potvrdil výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 18. 10. 2016, č. j. 27 C 51/2016-31, jímž uložil žalované do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit nebytovou jednotku č., o velikosti 113,10 m2, nacházející se v 1. podzemním podlaží domu č. p. v katastrálním území N. M., P.(dále jen „Nebytový prostor“), kterou žalovaná užívá na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor č. ze dne 16. 11. 1998 (dále jen „Smlouva“), a vyklizenou předat žalobkyni, změnil výrok o náhradě nákladů řízení, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalované na přerušení řízení. Za správná považoval skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně (jíž hlavní město Praha, které je zapsáno jako vlastník Nebytového prostoru v katastru nemovitostí, svěřilo tento Nebytový prostor do správy) s žalovanou uzavřela Smlouvu na dobu určitou, dodatkem č. 5 byl nájem prodloužen do 1. 10. 2015 a účastnice si sjednaly přednostní právo jednat o prodloužení nájmu bez výběrového řízení. Dopisem ze dne 15. 7. 2015 žalovaná projevila zájem o prodloužení nájmu, rada žalobkyně usnesením ze dne 18. 8. 2015 schválila záměr o pronájmu Nebytového prostoru žalované na dobu do 1. 10. 2020 s opcí, který také zveřejnila na své úřední desce. Žalovaná dne 1. 9. 2015 (opět) projevila písemně zájem o prodloužení nájmu, usnesením ze dne 21. 10. 2015 však rada žalobkyně žádost o prodloužení nájmu neschválila, naopak schválila uzavření nájemní smlouvy na Nebytový prostor s třetí osobou. Dne 21. 10. 2015 a 23. 11. 2015 vyzvala žalobkyně žalovanou k vyklizení Nebytového prostoru, první výzva jí byla doručena dne 1. 11. 2015, druhá 23. 11. 2015. Žalovaná ani poté Nebytový prostor nevyklidila, dopisem ze dne 1. 12. 2015 vytkla žalobkyni, že nebylo dodrženo její přednostní právo na prodloužení Smlouvy bez výběrového řízení a že žalobkyně při řešení prodloužení Smlouvy jednala v rozporu s dobrými mravy. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná užívala Nebytový prostor na základě platné nájemní smlouvy sjednané na dobu určitou do 1. 10. 2015, k prodloužení (obnovení) nájmu nedošlo, nájem skončil uplynutím sjednané doby a žalované vznikla povinnost Nebytový prostor vyklidit. Neschválení prodloužení smlouvy o nájmu s žalovanou radou žalobkyně nebylo v rozporu se smlouvou ani se zákonem (§ 36 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze). Zdůraznil, že účelem zveřejnění záměru je informovat veřejnost o tom, jak obec plánuje naložit se svým majetkem, nejde o závazné právní jednání ani vyhlášení veřejné soutěže apod., jde pouze o nezbytný předpoklad pro další právní jednání, kterým je až nájemní smlouva podepsaná starostou po schválení radou obce; je na vůli obce, zda zveřejněný záměr uskuteční a s jakým subjektem. Jen zveřejněním záměru proto žalované nevzniklo právo na uzavření nájemní smlouvy. Uzavřel, že podle § 9 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (ve spojení s § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), nájem Nebytového prostoru skončil a k obnovení nájmu nedošlo ani podle § 2230 odst. 1 o. z. Návrh na vyklizení Nebytového prostoru je tak důvodný. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítala, že odvolací soud se při posouzení otázky, zda (ne)došlo k obnovení nájmu odchýlil, od ustálené rozhodovací praxe, a další otázky, na nichž rozhodnutí spočívá, nebyly Nejvyšším soudem doposud řešeny. Vytýkala odvolacímu soudu, že při aplikaci § 2230 o. z. (o obnovení nájmu), měl zároveň použít i ustanovení § 580 o. z. a posoudit právní jednání obce (žalobkyně) jako jednání v rozporu s dobrými mravy a tedy neplatné. Žalobkyně porušila dlouhodobě zavedenou praxi projednávání a schvalování dodatků Smlouvy, uzavření dodatku (a tedy prodloužení nájmu) se jevilo jako vysoce pravděpodobné, s opětovným prodloužením proto počítala a investovala do předmětu nájmu, výzva k vyklizení tak pro ni byla překvapivá. Právními důsledky porušení dlouhodobě zavedené praxe stran se měl odvolací soud zabývat zejména s ohledem na aplikaci § 1729 o. z. Výzva k předání prostor ze dne 21. 10. 2015 byla jednáním v rozporu s dobrými mravy, nemohla mít proto žádné právní důsledky (§ 580 o. z)., a protože jí navíc byla doručena opožděně, nemohla zabránit obnovení nájmu podle § 2230 o. z. Zdůraznila, že Nejvyšší soud již dříve ve svých rozhodnutích (sp. zn. 28 Cdo 2411/2006, 32 Odo 1022/2004) připustil, že úkony obce mohou být v rozporu s dobrými mravy. Vytýkala rovněž odvolacímu soudu, že porušil pravidla spravedlivého procesu, a to s hledem na nedostatečné odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, které se nevypořádaly s relevantními argumenty účastníků, nerespektoval ani pravidla pro hodnocení důkazů a neprovedl všechny potřebné důkazy. Namítala, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o vyklizení Nebytového prostoru, aniž by se dostatečně vypořádal s její námitkou, že došlo k porušení dobrých mravů a jednalo se proto o neplatné právní jednání ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. Měla za to, že úvaha soudů, zda žalobkyně jednala v rozporu s dobrými mravy, byla zjevně nepřiměřená. Shrnula úkony účastnic a události, které byly podle ní významné a jaký měly mít (podle ní) význam pro právní posouzení věci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení [§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“], za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je přípustné, neboť otázka, za jakých podmínek dochází k obnovení nájmu na dobu určitou u prostor sloužících k podnikání, nebyla doposud v poměrech o. z. řešena, není však důvodné. I když smlouva o nájmu byla uzavřena před účinností o. z. (tj. před 1. 1. 2014), řídí se nájem od 1. 1. 2014 (nejde-li o nájem movité věci nebo pacht) o. z. (§ 3074 odst. 1 o. z.). Uplynula-li proto sjednaná doba nájmu již za účinnosti o. z., je třeba skončení nájmu a možnosti jeho obnovení posuzovat podle o. z. (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4354/2016). Dovolací soud (na rozdíl od odvolacího soudu) tak otázku skončení nájmu Nebytového prostoru a případné obnovení Smlouvy posuzoval podle o. z. Předně je třeba zdůraznit, že námitkami, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování soudem, uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze dovoláním úspěšně napadnout (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015). Dovolatelka rovněž namítla, že řízení je postiženo vadami (napadené rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno a soud neprovedl všechny důkazy). Vytýkané vady (ani jiné vady) řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud z obsahu spisu nezjistil. Odůvodnění napadeného rozsudku má všechny náležitosti stanovené v § 157 odst. 1, 2 o. s