26 Cdo 3941/2023 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3941/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 2. 2025 Spisová značka:26 Cdo 3941/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.3941.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Smluvní pokuta Nájem Nájem bytu Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 2 předpisu č. 142/1994 Sb. ve znění do 31.12.2013 § 39 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 § 3028 odst. 1,3 o. z. § 3074 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:20. 2. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3941/2023-776 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobců a) L. B, b) I. B., proti žalovanému F. D., zastoupenému Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 351/6, o zaplacení 682.791 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 53/2013, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 72 Co 418/2022-745, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 21. 7. 2022, č. j. 25 C 53/2013-699, řízení co do zaplacení části poplatku z prodlení zastavil (výrok I), žalovanému uložil zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 284.850 Kč s tam specifikovaným poplatkem z prodlení (výrok II), zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali zaplacení částky 17.698,70 Kč s poplatkem z prodlení, částky 47.925 Kč s poplatkem z prodlení a částky 327.784,56 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok IV) a státu (výroky V a VI). 2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem (v pořadí čtvrtým) ze dne 10. 5. 2023, č. j. 72 Co 418/2022-745, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II co do částky 284.850 Kč potvrdil, jinak jej v tomto výroku změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), ve výroku III jej co do částky 2.747 Kč s tam specifikovaným poplatkem z prodlení zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby; dále též jen „zastavující část výroku“), jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů (výrok III), a rozhodl o povinnosti účastníků zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výroky IV a V). 3. Proti výrokům II (podle obsahu dovolání vyjma zastavující části výroku, když s touto částí výroku v dovolání nijak nepolemizuje, nevymezuje v této části ani jeho přípustnost), III a IV rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce a). Žalobkyně b), která je v textu dovolání také uvedena a která k dovolání doložila, že má právnické vzdělání, dovolání [odeslané z datové schránky žalobce a) jakožto fyzické osoby] nepodepsala a ani v zákonné lhůtě nedoplnila podáním shodného znění v listinné či elektronické podobě, opatřené jejím uznávaným elektronickým podpisem, resp. v elektronické podobě pokládané za podepsanou ve smyslu § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. 4. Dovolání žalobce a) není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť otázku splatnosti nedoplatku vyčísleného ve vyúčtování plnění spojených s užíváním bytu (tzv. „služby“), stejně jako otázku, zda nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou soudní praxí. 5. Dovoláním byl napaden výrok týkající se nároku na úhradu nedoplatku vzniklého vyúčtováním záloh na služby za rok 2010 a 2011 a smluvní pokuty za prodlení s placením nájemného (v době od srpna 2010 do října 2011). S ohledem na § 3028 odst. 1, 3, § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“, popř. „občanský zákoník“), je proto třeba tyto nároky posuzovat podle dosavadních právních předpisů, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), vyhlášky č. 477/2006 Sb., o stanovení způsobů rozdělení nákladů za dodávku tepelné energie při společném měření množství odebrané tepelné energie na přípravu teplé užitkové vody pro více odběrných míst, a vyhlášky č. 366/2010 Sb., o způsobu rozdělení nákladů za dodávku tepelné energie při společném měření množství odebrané tepelné energie na přípravu teplé vody pro více odběrných míst. 6. Podmínkami splatnosti nedoplatku z vyúčtování záloh za plnění spojená s nájmem se Nejvyšší soud zabýval ve svých rozhodnutích opakovaně a z jeho závěrů vyplývá, že pouze řádné vyúčtování (tj. provedené v souladu se všemi příslušnými právními předpisy, s nímž byl nájemce seznámen) může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování – srovnej např. rozsudky ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2495/09), ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1814/2009. Dovolací soud neshledal důvod – i přes uplatněné dovolací námitky – se od těchto závěrů odchýlit ani v poměrech této věci. Pro úplnost lze dodat, že ke stejným závěrům dospěla soudní praxe i za posléze účinné právní úpravy, tj. zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31. 12. 2022 (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1528/2020). 7. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda nárok žalobců na zaplacení smluvní pokuty (327.784,56 Kč) za prodlení s placením nájemného a služeb, je v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud přihlédl k poměrům jak na straně žalobců (pronajímatelů), tak na straně žalovaného (nájemce), zabýval se průběhem nájemního vztahu, okolnostmi jeho ukončení i předání bytu a klíčů k němu, jednáním žalobců i žalovaného po vyklizení a předání bytu; přihlédl i ke skutečnosti, že mezi účastníky probíhal spor o to, jak a především kdy nájemní poměr skončil (a to po dobu několika let a ve třech soudních instancích). Po zvážení všech okolností pak dospěl k závěru, že žaloba v části týkající se zaplacení smluvní pokuty, je za daných okolností výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Jeho úvaha přitom (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřená. Přitom jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit – viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nad rámec těchto úvah dovolací soud dodává, že Nejvyšší soud se svých rozhodnutích zabýval i možností sjednat si při prodlení s placením nájemného za užívání bytu – vedle zákonného příslušenství v podobě poplatků z prodlení podle § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 – také smluvní pokutu, a byť obecně tuto možnost nevyloučil, poukázal na to, že již § 697 obč. zák. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. stanoví poměrně vysokou sankci za prodlení s úhradou nájemného a služeb, a proto je třeba zkoumat, zda smluvní pokuta nepředstavuje společně s tímto poplatkem z prodlení nemravně vysokou sankci za prodlení a není proto neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4988/2007, včetně judikatury v něm obsažené). 8. Rovněž otázka (kterou dovolatel pokládal v rozhodnutích dovolacího soudu za neřešenou), zda se nedoplatku plynoucího z vyúčtování lze domáhat z titulu bezdůvodného obohacení, přípustnost dovolání nezakládá. Bez ohledu na to, že odvolací soud takovou otázku vůbec neřešil, neboť při jednání dne 29. 3. 2023 změnu žaloby (petitu) v tomto smyslu zamítl, Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích (viz např. rozsudek ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 26 Cdo 557/2024, a judikatura v něm obsažená) poukázal na význam institutu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák., z něhož vyplývá, že nárok na zaplacení nedoplatků z vyúčtování nelze přiznat jako bezdůvodné obohacení, jde-li o plnění podložené právním důvodem, jejž právní řád uznává. Institut bezdůvodného obohacení ani neslouží k tomu, aby jeho prostřednictvím byly odstraňovány (údajné) přílišné tvrdosti rozhodné právní úpravy, nýbrž směřuje k odčerpání prostředků od osoby, jež bezdůvodné obohacení získala ně