26 Cdo 4157/2017 – Nejvyšší soud

26 Cdo 4157/2017-104 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně L. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 752/10, proti žalované městské části Praha 9, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 14/324, IČO 00063894, zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, o neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 C 56/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2017, č. j. 62 Co 78/2017-89, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2017, č. j. 62 Co 78/2017-89, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. prosince 2016, č. j. 8 C 56/2016-68, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou došlou soudu dne 10. 3. 2016 se žalobkyně domáhala přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu č. 4 v XY o velikosti 2+1 s plochou 55 m2 ve třetím nadzemním podlaží s příslušenstvím (dále též jen „Byt“) ze dne 11. 1. 2016, která jí byla doručena 20. 1. 2016 a s odkazem na § 2288 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) byla odůvodněna tím, že hrubě porušila povinnosti vyplývající z nájmu, neboť dala Byt do podnájmu K. S., a to bez souhlasu žalované, a sama užívá nemovitost na adrese XY (dále též jen „Výpověď“). S Výpovědí nesouhlasila, tvrdila, že chtěla bydlet společně se svou sestřenicí K. S., v červenci 2011 proto nahlásila žalované zvýšení počtu osob v Bytě, následně byly vypočteny nové náklady na služby a K. S. se v Bytě přihlásila k trvalému pobytu. Od září 2011 začala pečovat o svou těžce nemocnou babičku v XY, Byt neopustila trvale, ale jen dočasně – pro účely poskytování péče a také pro účely rekreace. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, č. j. 62 Co 78/2017-89, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (soud prvního stupně) ze dne 14. 12. 2016, č. j. 8 C 56/2016-68, kterým určil, že Výpověď z nájmu Bytu je neoprávněná a rozhodl o nákladech řízení, současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že dne 10. 2. 2011 žalovaná (pronajímatelka) souhlasila s přechodem nájmu Bytu z matky žalobkyně na žalobkyni, následně dne 4. 4. 2011 uzavřely smlouvu, v níž se – s poukazem na to, že došlo k přechodu nájmu - dohodly na obsahu smlouvy o nájmu, mj. si i sjednaly, že Byt nebo jeho část může dát žalobkyně do podnájmu jen s písemným souhlasem žalované. Dne 25. 7. 2011 žalobkyně u společnosti, která vykonává správu bytů pro žalovanou, nahlásila svého syna a sestřenici jako spolužijící osoby (později i manžela sestřenice a jejich děti), od září 2011 pečuje o babičku bydlící v XY, jejíž zdravotní stav vyžaduje trvalou péči, byl jí proto přiznán i sociální příspěvek, k 17. 5. 2016 byla zapsána jako podílový spoluvlastník nemovitosti v XY. Sestřenice žalobkyně bydlí v Bytě od roku 2011, nyní i s manželem a dvěma dětmi, dne 26. 11. 2014 se obrátila dopisem na žalovanou, aby jí poradila ohledně dalšího bydlení v Bytě, neboť žalobkyně, která pečuje o babičku v K., se chce z Bytu odhlásit, a byli by rádi, kdyby jí (a manželovi) Byt zůstal, v Bytě bydlí více než 3 roky a od roku 2011 je hlášena k trvalému pobytu. Dne 2. 11. 2015 žalovaná sdělila žalobkyni, že neakceptuje přechod nájmu na její sestřenici, a požádala ji o ukončení nájmu. Dne 20. 1. 2016 jí doručila Výpověď podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. s tím, že hrubě porušila povinnosti nájemce tím, že poskytla Byt do podnájmu třetí osobě bez jejího souhlasu. Dále zjistil, že nájemné a úhradu za služby platila žalované žalobkyně, sestřenice jí přispívala na tyto platby podle rozsahu užívání Bytu žalobkyní. Takto zjištěný skutkový stav posoudil (stejně jako soud prvního stupně) s ohledem na ustanovení § 3074 o. z. podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Dospěl k závěru, že žaloba byla podána ve lhůtě stanovené v § 2290 o. z., Výpověď obsahuje všechny zákonné náležitosti podle § 2286 o. z. Žalobkyně je nájemkyní Bytu, který s ní obývají další osoby, jež řádně nahlásila jako osoby spolužijící, postupovala podle § 689 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 10. 2011 (dále též jen „obč. zák.“). Měl za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně dala Byt do podnájmu třetí osobě bez souhlasu žalované. Podnájem je vztahem úplatným, nebylo prokázáno, že by o takový vztah šlo, ani z čeho žalovaná dovozuje, že žalobkyně dala K. S., která je její příbuznou, Byt právě do podnájmu. Sestřenice žalobkyně Byt užívá od léta 2011 s vědomím žalované (§ 689 odst. 2 obč. zák.). Skutečnost, zda žalobkyně Byt užívá, či jej užívá jen občas, nepovažoval za významnou, neboť podle § 2288 o. z. není neužívání bytu důvodem pro výpověď z nájmu bytu. Uzavřel, že Výpověď je neoprávněná, uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. nebyl dán, neboť nebylo prokázáno, že žalobkyně hrubě porušila svou povinnost vyplývající z nájmu tím, že Byt dala do podnájmu jiné osobě. K. S. spolu se svými rodinnými příslušníky Byt užívá se souhlasem nájemkyně (žalobkyně) a tato skutečnost byla žalované známá již od léta roku 2011 splněním oznamovací povinnosti žalobkyně podle § 689 odst. 2 obč. zák. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Měla za to, že se odvolací soud při posuzování otázky, zda jde o podnájemní vztah i v případě bezúplatného poskytnutí bytu k užívání, zda bylo možné přenechat byt do úplatného či bezúplatného užívání třetí osobě bez předchozího písemného souhlasu pronajímatele, když nájemce v bytě nebydlí, a jestli lze za poskytnutí souhlasu s podnájmem považovat přihlášení podnájemce u společnosti vykonávající správu domu pro účely úhrad záloh na služby poskytované v souvislosti s užíváním bytu, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Protože tyto otázky byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny jen za účinnosti obč. zák., jde o otázky v poměrech o. z. dosud neřešené. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 26 Cdo 3416/2008, 26 Cdo 701/2000) podle nichž je podnájmem i poskytnutí bytu nájemcem do bezúplatného užívání třetí osobě a je proto k tomu potřeba předchozí písemný souhlas pronajímatele, tato povinnost vyplývala i ze smlouvy o nájmu. Nešlo ani o společné soužití více osob spolu s žalovanou, neboť ta s nimi již společnou domácnost nesdílela. Vytkla odvolacímu soudu, že se (stejně jako soud prvního stupně) v důsledku svého nesprávného právního posouzení nijak nezabýval neexistencí jejího souhlasu s užíváním Bytu třetí osobou. Namítala, že nahlášení podnájemce u společnosti vykonávající správu domu (která není oprávněna dávat souhlas s podnájmem) pro účely úhrad záloh na služby poskytované v souvislosti s užíváním Bytu, nelze považovat za souhlas s podnájmem, zvlášť když nájemce zároveň nesdělil, že sám Byt opouští. Žalobkyně tím, že poskytla Byt třetí osobě (sestřenici a její rodině) do podnájmu bez jejího předchozího písemného souhlasu, hrubě porušila svou povinnost nájemce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť při řešení otázek, zda porušením povinnosti nájemce bytu ve smyslu ustanovení § 719 odst. 1 obč. zák. [§ 711 odst. 2 písm. b) obč. zák.] je přenechání bytu (jeho části) nájemcem do podnájmu jinému, aniž by za to nájemce získal od podnájemce protiplnění, a jestli lze za poskytnutí souhlasu s podnájmem považovat nahlášení podnájemce pro účely úhrad záloh na služby poskytované v souvislosti s užíváním bytu, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázku, zda žalobkyně v roce 2011 poskytla Byt do podnájmu, posuzoval dovolací soud podle obč. zák., oprávněnost Výpovědi ze dne 11. 1. 2016 pak podle o. z. (§ 3074 odst. 1 o. z.). Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí [srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 250/99, ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 26 Cdo 3492/2006 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 3091/07), ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3407/2011] zdůraznil, že právo uzavřít smlouvu o podnájmu je jedním z dispozičních oprávnění n