26 Cdo 430/2024 — Nejvyšší soud

26 Cdo 430/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 7. 2024 Spisová značka:26 Cdo 430/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.430.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 8. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 430/2024-761 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně České republiky – Státní veterinární správy, se sídlem v Praze 2, Slezská 100/7, IČO 00018562, doručovací adresa: Krajská veterinární správa Státní veterinární správy pro Královéhradecký kraj, ul. Jana Černého 370, 503 41 Hradec Králové, proti žalované DANCEFLOOR AVL, s. r. o., se sídlem v Hradci Králové – Kuklenech, Pražská třída 13/84, IČO 64791645, zastoupené JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 342 836 Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 311/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2023, č. j. 21 Co 134/2023-728, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 9. 2023, č. j. 21 Co 134/2023-728, potvrdil rozsudek ze dne 10. 1. 2023, č. j. 13 C 311/2015-668, jímž Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 342 836 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 2. Dospěl k závěru, že žalované nesvědčí právo (uplatněné vzájemným návrhem) na protihodnotu toho, o co vloženými investicemi zvýšila hodnotu nebytových prostor, které užívala jako nájemkyně nejprve na základě nájemní smlouvy ze dne 15. 7. 1999 (dále jen „Smlouva“), později pak na základě nájemních smluv ze dne 1. 1. 2007, ve znění dodatku č. 1, a ze dne 31. 7. 2009, ve znění pozdějších dodatků. Smluvní strany si totiž ve Smlouvě upravily vzájemná práva a povinnosti týkající se změn pronajaté věci odchylně od (dispozitivního) § 667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jestliže si v jejím čl. VIII bodu 2 (jenž zůstal v platnosti i po uzavření nájemní smlouvy ze dne 1. 1. 2007) dohodly, že „po uplynutí doby smlouvy, nebude-li smlouva prodloužena, nájemce nebude požadovat náhradu vynaložených prostředků na úpravy“ (dále jen „Ujednání“). Přitom takovéto ujednání nelze považovat za neplatné proto, že by se jím žalovaná vzdala práv, která jí měla vzniknout teprve v budoucnu (§ 574 odst. 2 obč. zák.). 3. Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním zpochybněnou otázku aplikace § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák., odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.1. 2. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, dovodil, že ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. o právu nájemce požadovat po ukončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci, je ustanovením dispozitivního charakteru, a připouští tedy odchylné ujednání; proto nelze takové jiné ujednání kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se budoucích práv dle § 574 odst. 2 obč. zák. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil dále např. v rozsudku ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012 (na nějž odkázal odvolací soud), a sdílí je – i přes dovolatelčiny námitky – také v poměrech posuzované věci. 3. Závěr odvolacího soudu, že smluvní strany si Ujednáním upravily vzájemná práva a povinnosti odchylně od (dispozitivního) § 667 odst. 1 obč. zák. a že smyslem této úpravy bylo vyloučit (po uplynutí doby šesti let trvání nájmu) možnost (právo) dovolatelky (nájemkyně) požadovat po skončení nájmu uplynutím sjednané doby po pronajímatelce (žalobkyni) byť jen protihodnotu toho, o co vloženými investicemi zvýšila hodnotu pronajatých nebytových prostor, pak odpovídá výkladovým pravidlům zakotveným v § 35 odst. 2 obč. zák. (tj. v ustanovení, podle kterého je třeba vykládat Smlouvu i v současné době – viz § 3074 odst. 1 větu první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) a je v souladu i se zásadami pro výklad právních úkonů (jednání) formulovanými v ustálené judikatuře jak Nejvyššího soudu (např. v rozsudcích ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, či ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99), tak i Ústavního soudu (např. v nálezu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). 4. Zavázala-li se totiž dovolatelka v Ujednání, že „po uplynutí doby smlouvy […] nebude požadovat náhradu vynaložených prostředků na úpravy“, nemohla rozumně předpokládat (skončil-li v dané věci nájem právě tímto způsobem), že by jí požadovaná částka byla v budoucnu – za podmínek upravených v § 667 odst. 1 obč. zák. – žalobkyní uhrazena (srov. odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012, dále také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2646/2018, a ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 607/2018, vydaná v typově srovnatelných případech; pro úplnost lze jen dodat, že k obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v poměrech právní úpravy obsažené nyní v ustanovení § 2220 odst. 1 o. z. – srov. jeho rozsudek ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1477/2019). Řečeno jinak, jestliže podle obsahu Ujednání dovolatelka nemůže požadovat (po skončení nájmu) náhradu nákladů vynaložených na změnu (úpravy) pronajatých nebytových prostor, není oprávněna žádat ani kompenzaci (protihodnotu) za zhodnocení předmětných prostor, která je právě (a jen) jedním ze způsobů náhrady dotčených nákladů [ničím jiným být nemůže, neboť účelem § 667 odst. 1 věty čtvrté obč. zák. je (právě) vypořádat investice nájemce provedené se souhlasem pronajímatele, a to subjektem, jenž je pronajímatelem ke dni skončení nájmu věci – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 410/2010, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 92/2012]. 5. Za tohoto stavu Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost). 6. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).1. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 30. 7. 2024 Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu