26 Cdo 5184/2016 — Nejvyšší soud

26 Cdo 5184/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 9. 2017 Spisová značka:26 Cdo 5184/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.5184.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nájem Žaloba Dotčené předpisy:§ 667 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 11. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 5184/2016U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně A. A., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sadová 2650/20, jako insolvenční správkyně majetkové podstaty dlužníka P. B., O., zastoupené Mgr. Janem Petrákem, advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí 828/23, proti žalovanému V. H., P., zastoupenému Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem se sídlem v Ostravě, U Skleníku 1905/7, o zaplacení částky 31.773.207,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 11/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2016, č. j. 6 Cmo 258/2015-275, takto: Dovolání se odmítá.O d ů v o d n ě n í : Návrhem na vydání platebního rozkazu podaným dne 25. ledna 2011 u Městského soudu v Praze (soudu prvního stupně) se P. B. (dále jen „dlužník“) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 31.773.207,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení). Návrh odůvodnil tvrzením, že od žalovaného měl do 19. prosince 2008 pronajaty tam specifikované nemovitosti (dále jen „pronajaté nemovitosti“), které za trvání nájmu opravil a upravil na své náklady ve výši 85.873.207,- Kč, které mu žalovaný částečně uhradil postupnými platbami v celkové částce 54.100.000,- Kč. Do současné doby mu však neproplatil zbylou část takto vynaložených investic (odpovídající žalované částce), a to přesto, že tyto investice vložil do pronajatých nemovitostí v souladu s ustanoveními § 667 a § 669 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“ (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Později, v podáních z 25. dubna 2013 (č. l. 51 až 54 spisu), z 27. května 2013 (č. l. 59 až 73 a 78 až 92 spisu) a z 30. října 2013 (č. l. 99 až 111 spisu), jakož i při jednáních před soudem prvního stupně dne 23. října 2013 (č. l. 96 a 97 spisu) a dne 27. srpna 2014 (č. l. 149 až 152 spisu), jednotlivé opravy a úpravy upřesnil a uvedl, že všechny své investice do pronajatých nemovitostí žalovaný odsouhlasil a zároveň se zavázal uhradit mu veškeré náklady s nimi spojené. Usnesením ze dne 5. listopadu 2014, č. j. KSOS 25 INS 19363/2014 – A22, Krajský soud v Ostravě zjistil (s účinky od 5. listopadu 2014, 10.42 hod.) úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs; insolvenčním správcem majetkové podstaty dlužníka ustanovil A. A. Prohlášením konkurzu na majetek dlužníka bylo řízení v této věci ze zákona přerušeno. Jelikož podáním doručeným soudu prvního stupně dne 29. ledna 2015 insolvenční správkyně dlužníka navrhla, aby v řízení bylo pokračováno (viz č. l. 202 spisu), stala se tímto dnem účastníkem daného řízení na straně žalobce namísto dlužníka (§ 264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů). Soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 11. listopadu 2013, č. j. 28 Cm 11/2011-124, zastavil řízení – v důsledku částečného zpětvzetí žaloby – ohledně částky 563,- Kč. Poté rozsudkem ze dne 27. května 2015, č. j. 28 Cm 11/2011-253, žalobu ohledně částky 31.772.644,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 4. května 2016, č. j. 6 Cmo 258/2015-275, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalovaného (dovolatele) proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. S přihlédnutím k charakteru uplatněných dovolacích námitek je zapotřebí zdůraznit, že návrh na zahájení řízení (žaloba) musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) mimo jiné rovněž vylíčení rozhodujících skutečností (viz § 79 odst. 1 o. s. ř.). V soudní praxi není pochyb o tom, že rozhodujícími skutečnostmi se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; zároveň však z něho musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť sám není povinen tento právní důvod v žalobě výslovně uvádět (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, a z 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněná pod č. 4/1998 a č. 119/1998 časopisu Soudní judikatura). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od závěru, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a v textu žaloby na takovou listinu výslovně odkáže. Nelze ovšem opomenout, že uvedený závěr je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněný pod č. 35/2003 časopisu Soudní judikatura, a z 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod č. 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zbývá dodat, že prostřednictvím vylíčení rozhodujících skutečností plní žalobce i povinnost tvrzení, kterou mu ukládá ustanovení § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že zatímco v žalobě jde o základní nezaměnitelné vylíčení skutku (skutkového děje) neboli vymezení předmětu řízení po skutkové stránce tak, aby žaloba byla projednatelná, týká se povinnost účastníka uložená v ustanovení § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. všech skutečností významných pro rozhodnutí věci. Určení těchto skutečností závisí na právní kvalifikaci skutku soudem. Které skutečnosti jsou právně významné, je v zásadě dáno skutkovou podstatou (hypotézou) právní normy, která má být ve věci aplikována. Ve sporném řízení, kde strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve vzájemné jednotě. Rozsah důkazní povinnosti je zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007, a dále např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě předně nelze ztratit ze zřetele, že dlužník (bývalý nájemce) v průběhu řízení před soudem prvního stupně vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě doplnil tvrzením, že dovolatel (pronajímatel) se mu zavázal uhradit veškeré náklady spoj