26 Cdo 652/2013 — Nejvyšší soud

26 Cdo 652/2013 citace  Právní věta:Je-li právo nájemce žádat vrácení kauce vázáno na zánik nájmu, je k vrácení kauce povinna osoba, která je pronajímatelem v době zániku nájmu. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 5. 2013 Spisová značka:26 Cdo 652/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.652.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dobré mravy Nájem bytu Neplatnost právního úkonu Právní nástupnictví Dotčené předpisy:§ 680 odst. 2 obč. zák. § 3 odst. 1 obč. zák. § 39 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:5. 6. 2013 Publikováno ve sbírce pod číslem:7 / 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 14.11.2013JUDr. Vlasta Formánková-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 652/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně J. Ž., bytem ve F., zastoupené JUDr. Jaroslavem Muroňem, advokátem se sídlem v Praze, Mikulova 1571/15, proti žalovanému M. R., bytem ve F., zastoupenému JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bohuslava Martinů 1051/2, o zaplacení částky 150.000,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 40 C 106/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. září 2012, č. j. 29 Co 321/2012-89, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 150.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení). Žalobu odůvodnila tvrzením, že jako nájemkyně „bytu v domě na adrese F.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), poskytla uvedenou částku právnímu předchůdci žalovaného (tehdejšímu pronajímateli bytu) jako tzv. „kauci na byt“, která jí měla být vrácena – za dohodnutých podmínek – do devadesáti dnů od „oznámení o ukončení nájmu bytu“, konkrétně do 30. dubna 2011. Žalovaný (nynější vlastník a pronajímatel předmětného bytu) jí však uvedenou částku dosud nevydal. Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. března 2012, č. j. 40 C 106/2011-63, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 150.000,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. září 2012, č. j. 29 Co 321/2012-89, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 20.735,- Kč „s příslušenstvím“ a v nákladovém výroku II. a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak ho potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjistil následující skutkový stav. Dne 9. května 2005 Ing. M. T. jako pronajímatel a žalobkyně jako nájemkyně uzavřeli – za přítomnosti manžela žalobkyně (dále též „svědek Ž.“) – smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva“) na dobu neurčitou. Současně téhož dne uzavřeli další smlouvu označenou jako „Smlouva o kauci na byt“ (dále jen „smlouva o kauci“, resp. „předmětná smlouva“), v níž v návaznosti na nájemní smlouvu opět vystupoval Ing. M. T. jako pronajímatel a žalobkyně jako nájemkyně. V čl. I. předmětné smlouvy se žalobkyně zavázala zaplatit pronajímateli bytu kauci ve výši 150.000,- Kč (tuto částku předala v hotovosti pronajímateli Ing. M. T. – taktéž za přítomnosti svého manžela – v den uzavření zmíněných smluv), a to za účelem „zajištění úhrady pro případ poškození pronajatého bytu a jeho zařízení – nájemcem, včetně jemu osob blízkých“; kauce (tedy) nebyla určena (mimo jiné) k „ zajištění úhrad na nájemné a úhrady za plnění služeb poskytovaných s užíváním bytu“ (čl. II. smlouvy o kauci). Čl. III. smlouvy o kauci pak obsahoval závazek pronajímatele, že „po skončení nájmu předmětného bytu vyplatí výše uvedenou kauci, která nebude úročena, a může být snížena o položky z čl. II. této smlouvy – do 90. dnů od oznámení o ukončení nájmu“. Poté, co byla nájemcům bytů nacházejících se v předmětném domě oznámena skutečnost, že od 1. ledna 2007 jsou jejich byty ve vlastnictví žalovaného (roz. T.), žalobkyně dopisem ze dne 28. ledna 2011 vypověděla nájem předmětného bytu a požádala žalovaného, aby jí vrátil poskytnutou kauci (v částce 150.000,- Kč) do 30. dubna 2011, kdy měla uplynout devadesátidenní lhůta pro její vrácení a současně tříměsíční výpovědní lhůta. Žalovaný jí však poskytnutou kauci do současné doby nevydal. Na tomto skutkovém základě se odvolací soud předně ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že nájemní smlouva není neplatná jen proto, že byla uzavřena žalovanou bez účasti jejího manžela (jako dalšího nájemce), neboť uzavření smlouvy o nájmu bytu nepřesahuje obvyklou správu majetku ve smyslu § 145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“); navíc občanský zákoník s touto situací výslovně počítá a její důsledky upravuje v ustanoveních o společném nájmu bytu manžely (§ 703 a násl. obč. zák.). Za správné současně považoval rovněž názory soudu prvního stupně, že ani smlouva o kauci nemůže být neplatná podle § 145 odst. 2 obč. zák., a to už proto, že manžel žalobkyně – přítomný při jejím uzavření – s ní souhlasil, byť konkludentně, a že předmětnou smlouvu nečiní neplatnou ani sjednaná výše kauce; kauce totiž byla určena ke krytí případných škod na bytě (jeho zařízení), nikoli k úhradě dlužného nájemného, a proto odvíjí-li se její výše od hodnoty předmětného bytu (o velikosti 3+1) a jeho vybavení (kuchyňská linka, sporák, vestavěné skříně atd.), nepříčí se dobrým mravům (§ 39 obč. zák.), jak namítl žalovaný. Poté se zabýval otázkou, zda v důsledku změny vlastnictví k pronajaté věci (bytu) přešel na žalovaného vstupem do postavení pronajímatele též závazek ze smlouvy o kauci. V této souvislosti – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 866/2002, sp. zn. 26 Cdo 339/2006 a sp. zn. 26 Cdo 3587/2008 – zdůraznil, že v případě právního nástupnictví podle § 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. po novele“), nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, která mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku. Přitom podle jeho názoru o uvedenou výjimku v daném případě nejde, neboť ujednání o kauci obsažená v předmětné smlouvě, ač zaznamenána na samostatné listině, jsou logicky navázána na ujednání nájemní smlouvy v tom smyslu, že kauce měla sloužit jako záruka řádného užívání bytu po celou dobu trvání nájemního poměru a její vrácení bylo vázáno na zánik nájmu bytu a záviselo na stavu bytu (jeho zařízení), v jakém byl právě v době zániku nájmu; obě smlouvy zároveň spojovaly také okolnosti jejich uzavření (stejný den a místo, přítomnost manžela žalobkyně), totožnost jednajících osob, jakož i postavení jejich účastníků (Ing. M. T. jako pronajímatel a žalobkyně jako nájemkyně), a konečně také výslovný odkaz jedné na druhou (konkrétně předmětné smlouvy na nájemní smlouvu). Vycházeje z uvedeného – shodně se soudem prvního stupně – uzavřel, že vstupem do postavení pronajímatele bytu (§ 680 odst. 2 obč. zák. po novele) přešel na dovolatele i závazek z předmětné smlouvy vrátit žalobkyni poskytnutou kauci za tam sjednaných podmínek. Podle jeho názoru byly uvedené podmínky naplněny ve vztahu k požadavku žalobkyně na zaplacení částky 129.265,- Kč, a proto ohledně této částky s příslušenstvím vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (dále opět jen „potvrzující výrok“); jinak ho – z příčin specifikovaných v napadeném rozsudku – zrušil a v tomto (zbývajícím) rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o „ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.“ (správně zřejmě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasil především s právním názorem, že smlouva o kauci je platná. V této souvislosti namítl, že odvolací soud „nesprávně vyložil a nesprávně neaplikoval ust. § 686a obč. zák. a zejména jeho retroaktivitu podle ust. § 7 příslušné novely občanského zákoník