27 Cdo 386/2021 — Nejvyšší soud

27 Cdo 386/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 12. 2021 Spisová značka:27 Cdo 386/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.386.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Autorské právo Kolektivní správa autorských práv Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 100a předpisu č. 121/2000 Sb. ve znění do 19.04.2017 § 101 odst. 11 předpisu č. 121/2000 Sb. ve znění do 19.04.2017 § 40 odst. 4 předpisu č. 121/2000 Sb. § 451 obč. zák. § 2991 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 3. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 386/2021-805 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce INTERGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00537772, zastoupeného JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, PSČ 110 00, proti žalované Léčebné lázně Jáchymov a. s., se sídlem v Jáchymově, T. G. Masaryka 415, PSČ 362 51, identifikační číslo osoby 29211808, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, PSČ 120 00, o zaplacení 2.138.708 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 100/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. 3 Co 77/2019-685, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. 3 Co 77/2019-685, v prvním výroku, v části, jíž odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2019, č. j. 19 C 100/2016-609, v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci 895.053,54 Kč s příslušenstvím, a ve druhém výroku o náhradě nákladů řízení, jakož i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 2019, č. j. 19 C 100/2016-609, ve výroku I. v části, v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 895.053,84 s příslušenstvím, a ve výroku III., se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Plzni dne 30. 12. 2016 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 2.138.708 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které žalovaná měla získat na úkor osob, jejichž práva žalobce kolektivně spravuje ve smyslu § 95 a násl. zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Žalovaná provozuje lázeňská zařízení, v nichž v období od 1. 1. 2013 do 30. 11. 2016 prostřednictvím 681 televizních přístrojů (dále též jen „televizory“) zpřístupňovala umělecké výkony výkonných umělců a zvukové a zvukově obrazové záznamy veřejnosti provozováním televizního vysílání ve smyslu § 23 autorského zákona, a to bez licenčního oprávnění uděleného žalobcem. Výši bezdůvodného obohacení žalobce vyčíslil podle § 40 odst. 4 autorského zákona jako dvojnásobek odměny, která byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předměty ochrany. [2] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 4. 2019, č. j. 19 C 100/2016-609, uložil žalované zaplatit žalobci 1.668.959,30 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 469.748,79 Kč s příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a o vrácení části soudního poplatku (výrok IV.). [3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1) Žalobce je kolektivním správcem majetkových práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů podle § 95 autorského zákona. 2) Žalovaná v letech 2013 a 2014 provozovala televizní vysílání prostřednictvím 610 televizorů a v letech 2015 a 2016 prostřednictvím 681 televizorů. 3) Obsazenost pokojů lázeňských zařízení provozovaných žalovanou v roce 2013 činila 58,54 %, v roce 2014 činila 67,01 %, v roce 2015 činila 70,59 % a v roce 2016 činila 72,97 %. 4) Podle sazebníku vydaného žalobcem činila sazba základní odměny za užití předmětů ochrany na ubytovacím pokoji lázeňského zařízení pro rozhodné období měsíčně částku 33,41 Kč za televizor. 5) Mezi žalobcem a žalovanou nedošlo k žádné dohodě, přestože jim soud poskytl dostatečný prostor k mimosoudním jednáním o licenčních smlouvách pro dané období. 6) Podáním ze dne 26. 9. 2018 doplněným na jednání soudu konaném dne 29. 1. 2019 a následně upřesněným podáním ze dne 1. 2. 2019 vzal žalobce žalobu co do částky 469.748,79 Kč s příslušenstvím zpět. [4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně – maje za to, že žalobce je aktivně věcně legitimován – uzavřel, že žalobci vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 40 odst. 4 autorského zákona, a žaloba je tudíž co do částky 1.668.959,30 Kč s příslušenstvím důvodná. Při zkoumání výše odměny, která byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předměty ochrany, soud vyšel ze sazebníku žalobce pro rozhodné období, tedy z toho, že obvyklá odměna odpovídá výši 33,41 Kč měsíčně za jeden televizor. [5] Odkazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3093/2013, uveřejněný pod číslem 56/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 56/2016“), a na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 2. 2014, ve věci C-351, OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s., proti Léčebným lázním Mariánské Lázně a. s. (dále též jen „C-351“), soud rovněž uvedl, že se výjimka uvedená v poslední větě § 23 autorského zákona obecně nevztahuje na pacienty ubytované v lázeňských zařízeních. [6] Námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2014 vznesenou žalovanou (dále též jen „námitka promlčení“) soud posoudil podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a podle § 638 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a dospěl k závěru, podle něhož není důvodná. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2883/2011, soud uvedl, že „pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je rozhodné, kdy se o tom, že na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení, žalobce skutečně dozvěděl (tedy nikoli pouze předpokládal) a kdo je získal (není rozhodné, že měl možnost potřebné skutečnosti dozvědět se již dříve)“. Podle soudu den, kdy se žalobce „takto dozví tyto skutečnosti, je rozhodný pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty. Informace o počtu televizních přístrojů byly žalobci sděleny a stranami následně učiněny nespornými až v průběhu stávajícího řízení“. [7] Soud „nepřistoupil“ ani na argumentaci žalované, podle níž se vůči ní žalobce vzdal veškerých nároků, když na svých internetových stránkách www.intergram.cz učinil veřejné prohlášení, podle kterého v případech, kdy některý z uživatelů měl do 31. 12. 2017 uzavřenou licenční smlouvu pouze s OSA – Ochranným svazem autorským pro práva k dílům hudebním, z. s. (dále též jen „OSA“) [zastupujícím DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agenturu, z. s. (dále též jen „DILIA“)], nebo s žalobcem [zastupujícím Ochrannou organizaci autorskou-Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z. s. (dále též jen „OOA-S“), a Ochrannou asociaci zvukařů - autorů, z. s. (dále též jen „OAZA“)], nebude se žádný z uvedených kolektivních správců domáhat svých práv zpětně (dále též jen „veřejné prohlášení“). [8] V rozsahu částky 469.748,79 Kč s příslušenstvím soud řízení zastavil podle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť žalobce vzal žalobu v tomto rozsahu zpět a žalovaná s tímto postupem vyjádřila souhlas na jednání soudu konaném dne 7. 2. 2019. [9] Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci 895.053,54 Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak je ve výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení 773.905,76 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). [10] Odvolací soud vyšel dále z toho, že žalovaná s žalobcem neuzavřela (vyjma zařízení umístěných ve veřejných prostorách lázeňských zařízení) pro rozhodné období smlouvy podle § 101 autorského zákona, přestože jsou její pokoje v ubytovacích zařízeních vybaveny televizory. [11] Odvolací soud se (vyjma výše bezdůvodného obohacení) ztotožnil se závěry soudu pr