27 Cdo 4056/2017 — Nejvyšší soud

27 Cdo 4056/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 3. 2019 Spisová značka:27 Cdo 4056/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.4056.2017.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Neplatnost právního úkonu Plná moc Dotčené předpisy:§ 33 obč. zák. § 451 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:19. 6. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 4056/2017-243 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce A. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, proti žalovanému J. N., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Večeřou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, PSČ 110 00, o zaplacení 87.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 106/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2017, č. j. 64 Co 103/2017-203, 64 Co 104/2017, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2017, č. j. 64 Co 103/2017-203, 64 Co 104/2017, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 15 C 106/2015-146, ve znění usnesení ze dne 27. 12. 2016, č. j. 15 C 106/2015-150, uložil žalovanému zaplatit žalobci 87.400 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že: 1) Žalobce (jako zprostředkovatel) a žalovaný (jako zájemce) uzavřeli dne 18. 11. 2011 smlouvu o zprostředkování, jíž se žalobce zavázal zprostředkovat pro žalovaného prodej (veřejně neobchodovatelných) akcií emitovaných společností Pošumaví, a. s. (představujících podíl o velikosti 2,44 % základního kapitálu společnosti). Smlouva byla uzavřena „ústně, přijetím nabídky žalobce formou emailové zprávy zmocněnce žalovaného Z. M. N.“, dcery žalovaného (dále jen „JUDr. Z. N.“). 2) Díky činnosti žalobce žalovaný prodal své akcie dne 7. 11. 2012 společnosti AGRO Blatná a. s. za cenu 874.000 Kč. 3) Žalovaný „veškeré úkony související s vlastnictvím akcií činil prostřednictvím zástupců, jimiž byli“ JUDr. Z. N., „syn žalovaného a nakonec J. při samotném prodeji akcií“. 4) Obvyklá výše provize za zprostředkování prodeje akcií „předmětného druhu“ činila v rozhodné době 5 až 15 % z prodejní ceny akcií. Na tomto základu soud prvního stupně uzavřel, že žalobce (jakožto zprostředkovatel) vyvinul činnost směřující k tomu, aby žalovaný (jakožto zájemce) měl příležitost uzavřít „určitou smlouvu se třetí osobou“, a vznikl mu tak nárok na provizi. Jelikož její výše nebyla sjednána, má nárok na provizi v obvyklé výši (§ 647 odst. 1 věta první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále též jen „obch. zák.“), jež činí 5 až 15 % z prodejní ceny akcií; žalobcem požadovaná částka (představující 10 % z prodejní ceny akcií) odpovídá obvyklé provizi. Krajský soud v Plzni k odvolání žalovaného ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud považoval za prokázané, že žalovaný měl možnost prodat své akcie za celkovou cenu 874.000 Kč právě díky činnosti žalobce, který vlastnil akcie téže společnosti a který dojednal prodej akcií vlastněných jak jím samotným, tak i žalovaným, se zástupcem pozdějšího kupujícího (AGRO Blatná a. s.). Námitku žalovaného, podle níž JUDr. Z. N. nebyla oprávněna jej zastoupit při uzavírání zprostředkovatelské smlouvy (neboť k tomu nebyla zmocněna), odvolací soud nepovažoval za relevantní, neboť zprostředkovatelská smlouva je pro nedostatek písemné formy (§ 33 odst. 1 a 3 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do 31. 12. 2013) neplatným právním úkonem (§ 40 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále též jen „obč. zák.“). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012, odvolací soud uzavřel, že žalobci svědčí právo na peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení získané žalovaným tím, že žalobce pro něj zprostředkoval prodej jím vlastněných akcií, a to ve výši odměny obvykle poskytované za obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a čase. Proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), k řešení otázky pasivní věcné legitimace v řízení o zaplacení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení, získané plněním z neplatné zprostředkovatelské smlouvy, již odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatel, odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, a ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012, zdůrazňuje, že „spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění poskytnutém na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Jinak řečeno, věcná legitimace, ať už aktivní nebo pasivní, je dána pouze na straně účastníků smlouvy.“ V projednávané věci dovolatel opakovaně namítal, že JUDr. Z. N. nebyla oprávněna za něj uzavřít zprostředkovatelskou smlouvu, neboť k takovému úkonu nebyla zmocněna. Odvolací soud se touto námitkou vůbec nezabýval. Přitom jde podle názoru dovolatele o „klíčovou“ okolnost pro rozhodnutí věci. Bez ohledu na to, zda vztah mezi žalobcem a dovolatelem má být posouzen jako smluvní či jako vztah z bezdůvodného obohacení, je nutné nejprve posoudit, zda vůbec ke vzniku „přímého vztahu“ mezi účastníky řízení došlo. Měl-li dovolatel jednat v zastoupení, musí být zjištěn důvod tohoto zastoupení; v opačném případě je nutno uzavřít, že JUDr. Z. N. jednala bez plné moci a je ze svého jednání zavázána sama (ledaže by dovolatel její jednání dodatečně schválil, což nebylo v řízení ani tvrzeno, ani prokázáno). Vystupovala-li JUDr. Z. N. jako nezmocněný jednatel, je ze svého jednání zavázána sama, bez ohledu na to, zda je jí uzavřená smlouva platná či nikoliv. Dovolatel tudíž není v řízení pasivně věcně legitimován. Dále dovolatel namítá, že odvolací soud tím, že „bez výhrad akceptoval skutkový stav popsaný v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (…), de facto rezignoval na svoji přezkumnou funkci“. Odůvodnění napadeného rozhodnutí podle přesvědčení dovolatele nevyhovuje požadavkům ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Žalobce má dovolání za nepřípustné, neboť jeho „těžiště“ spočívá v „rozporování skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně“. Zdůrazňuje, že JUDr. Z. N. je dcerou dovolatele a advokátkou, u níž bylo legitimní předpokládat, že k veškerým úkonům za dovolatele je řádně zmocněna. I kdyby nebyla zmocněna k uzavření zprostředkovatelské smlouvy, šlo by v jejím případě o překročení plné moci (udělené dovolatelem k zastupování při úkonech spojených s akciemi); jelikož dovolatel neprojevil bez zbytečného odkladu nesouhlas s jejím jednáním, je jím vázán v souladu s § 33 odst. 1 obč. zák. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení jím otevřené otázky hmotného práva, již odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (srov. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec první). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec druhý). Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k citovaným ustanovením se (mimo jiné) podává, že: 1) Mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatnéh