28 Cdo 1124/2019 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1124/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 11. 2019 Spisová značka:28 Cdo 1124/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1124.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Stavba Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb. § 8 odst. 2 předpisu č. 428/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 1. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 4092/19 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1124/2019-309USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Českomoravská provincie Kongregace sester premonstrátek, se sídlem v Olomouci, Svatý Kopeček, nám. Sadové 152/39, identifikační číslo osoby 00406422, zastoupena Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovanému: Dětský diagnostický ústav, středisko výchovné péče, základní škola a školní jídelna, Olomouc - Svatý Kopeček, Ústavní 9, se sídlem v Olomouci, Svatý Kopeček, Ústavní 97/9, identifikační číslo osoby 00601811, zastoupen Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 36/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. října 2018, č. j. 69 Co 347/2016-269, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Stanislava Hykyše, advokáta se sídlem v Pardubicích, Zelená 267. O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. května 2016, č. j. 18 C 36/2015-182, potvrzen v části výroku pod bodem I, jíž byl nahrazen souhlas žalovaného s uzavřením dohody o vydání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a na něm umístněné stavby č. p. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) žalobkyni jako oprávněné osobě podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), změněn v nákladovém výroku II tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Rozsudek odvolacího soudu je založen na posouzení, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., jakožto právní nástupkyně církevní právnické osoby – Kongregace sester Sv. Norberta s mateřincem na Sv. Kopečku, jíž byly předmětné nemovitosti odňaty v rozhodném období (§ 1 zákona č. 428/2012 Sb.) postupem naplňujícím skutkovou podstatu majetkové křivdy podle ustanovení § 5 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. (k přechodu nemovitostí v rozhodném období na stát zde došlo úkonem Náboženské matice, která – ač nebyla vlastníkem nemovitostí, nýbrž toliko jejich správcem – uzavřela ohledně nemovitostí dne 30. 6. 1958 darovací smlouvu s Československým státem, finančním odborem rady Okresního národního výboru v Olomouci); žalovaný, coby státní příspěvková organizace oprávněná hospodařit s předmětným majetkem ve vlastnictví státu, je povinnou osobou (§ 4 písm. d/ zákona č. 428/2012 Sb.). Předmětné (nezemědělské) nemovitosti jsou způsobilé k vydání i podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., neboť v rozhodném období právní předchůdkyni žalobkyně sloužily ke zdravotnickým a duchovním účelům a též jako obydlí duchovních. Odvolací soud – poté, kdy jeho předchozí rozsudek v této věci byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, č. j. 28 Cdo 3620/2017-255 – nepřisvědčil ani té obraně žalovaného, že v posuzované věci je dána překážka vydání předmětných nemovitostí oprávněné osobě podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., uzavíraje, že potřeba těchto nemovitostí k zajištění „plnění úkolů žalované pro výkon ústavní výchovy“ nepůsobí restituční výluku, nehledě na to, že plnění těchto úkolů je „po dostatečně dlouhou dobu“ zajištěno i prostřednictvím ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. Dle odvolacího soudu nelze přijmout ani ten závěr, že předmětné nemovitosti jsou součástí areálu spolu s dalšími nemovitostmi (budova školy, hřiště, zahrada), neboť plnění funkcí těmito nemovitostmi není ohroženo vydáním pozemku s budovou internátu. Stavba prádelny (sloužící i jako sušírna a žehlírna), nacházející se rovněž na pozemku parc. č. XY, je příslušenstvím stavby č. p. XY, jež je povinná osoba povinna vydat oprávněné osobě spolu s předmětnými nemovitostmi a jejich součástmi, bez zřetele na to, zda i toto příslušenství bylo konkrétně specifikováno ve výzvě k vydání věci; přitom jde o příslušenství stavby nahrazující původní hospodářskou budovu na předmětném pozemku coby tehdejší příslušenství hlavní stavby. Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podal dovolání žalovaný (dále jen „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje hned v několika (jím uvedených) zákonných hlediscích, jež připíná k jím současně formulovaným otázkám, jejichž řešení napadeným rozsudkem považuje za nesprávné. Konkrétně namítá, že předmětné nemovitosti tvoří spolu s dalšími nemovitostmi (budovou školy, hřištěm a zahradou) ucelený areál, jehož části nelze vydat pro výluku z naturální restituce dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl test proporcionality oceněním ztráty hodnoty zbylých nemovitostí následkem vydání předmětných nemovitostí oprávněné osobě a že k otázce, zda nemovitosti představují ucelený areál, v potřebném rozsahu nedoplnil dokazování a žalovanému neposkytl potřebné poučení ve smyslu ustanovení § 118a občanského soudního řádu. Sám dovolatel prosazuje méně restriktivní výklad překážek naturální restituce podle zákona č. 428/2012 Sb. s ohledem na jeho (dle dovolatele) „nerestituční“ povahu a funkci dotčeného areálu, jež tkví v péči o nezletilé s výchovnými problémy. Dále namítá, že stavba prádelny není příslušenstvím stavby č. p. XY, nenahrazuje původní příslušenství a nelze ji vydat, neboť nebyla zmíněna v písemné výzvě oprávněné osoby. Překážku vydání dle dovolatele představují i přístavby ke stavbě č. p. XY, schopné samostatného užívání (jak se podává z provedených důkazů) a nelze přijmout závěr, že jde o přírůstky k původní věci. Ostatně i samotná stavba č. p. XY byla výrazně přestavěna a dle dovolatele jde prakticky o novou stavbu; nadto se účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, stala součástí pozemku parc. č. XY a soudy pochybily, jestliže ji vydaly jako samostatnou věc. V neposlední řadě dovolatel namítá, že žalobkyně byla v důsledku majetkové křivdy zbavena i dluhu váznoucího na nemovitostech a že není možné změnit ve výzvě uvedený důvod majetkové křivdy. Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) – dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak). V otázkách výkladu a aplikace relevantního ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se odvolací soud napadeným rozhodnutím nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, na níž Nejvyšší soud odkázal již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci – v rozsudku ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, jímž vzpomenul i judikaturu o přiměřené použitelnosti některých dílčích závěrů dovozených dříve v rámci výkladu (obdobně koncipovaného) ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jiné