28 Cdo 1405/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1405/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 7. 2024 Spisová značka:28 Cdo 1405/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.1405.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Dotčené předpisy:§ 2 písm. b) předpisu č. 428/20122 Sb. § 7 odst. 1 předpisu č. 428/20127 Sb. § 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 7. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1405/2024-224 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze – Břevnově, identifikační číslo osoby 004 08 344, se sídlem v Praze 6, Břevnov, Markétská 1/28, zastoupené Mgr. Michaelem Dubem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Baště sv. Jiří 258/7, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu o vydání nemovité věci oprávněné osobě, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 20/2018, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2023, č. j. 4 Co 314/2020-198, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michaela Duba, advokáta se sídlem v Praze 6, Na Baště sv. Jiří 258/7. O d ů v o d n ě n í : 1. Česká republika – Státní pozemkový úřad (dále jen jako „dovolatelka“) dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku II (spolu s akcesorickými výroky III a IV o nákladech řízení), jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (vydaný Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 1. 6. 2020, pod č. j. 34 C 20/2018-89) tak, že se žalobci vydávají pozemky parc. č. 252/2 a parc. č. 252/11 v katastrálním území Libočany (dále jen „předmětné pozemky“), oddělené a blíže identifikované k rozsudku připojeným (tam označeným) geometrickým plánem coby jeho nedílné součásti, a že v tom rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Ústecký kraj, ze dne 10. 5. 2018, č. j. SPU 218774/2018/508102/Mu, 260587/2013/508335/R25659, sp. zn. SP7001/2014-508102. 2. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Předestřené otázky totiž odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nejde o otázky v rozhodování dovolacího soudu neřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a není důvod, aby byly posouzeny jinak. 3. Při řešení otázky, jsou-li předmětné pozemky zemědělskou nemovitostí [ve smyslu § 2 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb., zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi)], jejíž posouzení předurčuje mechanismus pro uplatnění nároků na vydání nemovitosti (srov. § 9 a § 10 zákona č. 428/2012 Sb.), odvolací soud – v intencích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3450/2020) – nevycházel mechanicky jen z rozhodnutí Ministerstva zemědělství (dle § 17 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), nýbrž si danou otázku jako předběžnou posoudil sám. Přitom se nikterak nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi, považoval-li pro řešení nastolené otázky za určující, patřil-li pozemek k 24. 6. 1991 (kdy vstoupil v účinnost zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) do zemědělského původního fondu, jež zahrnuje (ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění do 30. 6. 1992) i pozemky, které sice neslouží (nesloužily) bezprostředně zemědělské výrobě, avšak jsou (byly) pro ni nepostradatelné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3357/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1931/2022). O takový případ jde i v nyní souzené věci (i se zřetelem na soudy učiněná skutková zjištění, podle nichž byly pozemky – nikoliv bezprostředně obhospodařované – užívány jako „zázemí pro zemědělskou výrobu na okolních pozemcích“ a tento stav byl dán již k 24. 6. 1991). 4. V situaci, kdy s předmětnými – zemědělskými – pozemky (do 31. 12. 2012 ve správě Pozemkového fondu České republiky) byl příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad (i ve světle závěrů ustálené rozhodovací praxe reprezentované např. i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2902/2020) a v posuzované věci tak vystupuje povinná osoba (její nástupce) podle § 4 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (jejíž povinnost vydat věc oprávněným osobám se řídí § 6 zákona č. 428/2012 Sb.), nelze podmínky naturální restituce církevního majetku v posuzovaném případě poměřovat kritérii vymezenými v § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jež se vztahují k vydání věci jinými povinnými osobami, podle § 4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 651/2022). Tedy ani v tomto směru se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, nepoměřoval-li podmínky restituce naposled uvedeným zákonným ustanovením. Odvolacím soudem vydané rozhodnutí pak není v rozporu ani s dovolatekou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2854/2019 (uveřejněným pod číslem 71/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jež interpretuje a aplikuje ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. právě v situaci, kdy je nárok uplatňován oprávněnou osobou vůči povinné osobě podle § 4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb. 5. Ustálené rozhodovací praxi se odvolací soud nezpronevěřil ani při řešení otázky, je-li dána překážka vydání pozemků podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017), při kterém – právě i se zřetelem na zjištěné individuální okolnosti – zohlednil i judikatorní závěry (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, a ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3524/2018) o možné bezprostřední souvislosti částí původně nárokované (celé) parcely (parc. č. 252/2) s jinými stavbami a pozemky, jakož i reálnou využitelnost pozemku oprávněnou osobou, a tedy i účel sledovaný restitučními předpisy (opírající se i o ústavněprávní argumentaci obsaženou zejména v nálezech Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, následně reflektovanou i soudem dovolacím). Ve své dovolací argumentaci dovolatelka zjevně přehlíží, že právě uvedené závěry odvolací soud promítl do svého rozhodnutí, jímž – vedle částí původní parcely parc. č. 252/2, oddělených již soudem prvního stupně (pro jejich bezprostřední souvislost s jinými stavbami) – shledal překážku naturální restituce i u té části parcely využívané jako „příjezdová“ (účelová) komunikace k nemovitostem jiných vlastníků (geometrickým plánem označena jako parc. č. 252/10) a restituci připustil pak toliko ohledně částí původní parcely výlukou nezasažených (nově vymezený pozemek parc. č. 252/2 o výměře 942 m2 a pozemek parc. č. 252/11 o výměře 611 m2). 6. Nejenom pro skutkovou odlišnost nyní posuzované věci není dán rozpor napadeného rozhodnutí (jde-li o řešení relevantních otázek hmotného práva) ani s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019 (jež se zabývá překážkou restituce podle § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. ve světle týchž judikatorních závěrů, na podkladě zjištěných individuálních skutkových okolností), a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017 (v němž byla posuzována otázka /ne/převoditelnosti pozemku oprávněné osobě k náhradní naturální restituci se zřetelem na prokazatelně zjištěnou funkční souvislost pozemku s jinými nemovitostmi). 7. Uvádí-li pak dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu nap