28 Cdo 1444/2002 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1444/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce J. T., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. K. a 2) J. K., oběma zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu a nebytové místnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 471/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.1.2002, č.j. 16 Co 439/2001-139, takto : Dovolání se zamítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou dne 29.11.1993 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měla být žalovaným uložena povinnost vyklidit byt blíže popsaný v petitu žaloby. Tvrdili, že k předmětnému bytu nemají žalovaní nájemní právo a byt užívali pouze na základě ústní dohody. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2.11.1995, č.j. 11 C 471/93-37 žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20.6.1996, č.j. 201/96-50 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dalším rozsudkem ze dne 9.12.1997, č.j. 11 C 471/93-88, soud prvního stupně žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že předmětný dům, v němž se byt a nebytový prostor nacházejí, nebyl v roce 1974 ( v době, kdy rodiče přenechali své vdané dceři – žalované předmětný byt do užívání ) rodinným domem, nýbrž obytným tzv. činžovním domem. Dospěl k závěru, že žalovaným nemohlo vzniknout užívací právo k předmětnému bytu, neboť jim nebyl byt přidělen rozhodnutím tehdejšího Obvodního národního výboru. Uzavřel, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu. Věc posoudil ve smyslu ustanovení § 3 a § 712 o.z. s tím, že v daném případě by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby žalovaní, užívající předmětný byt dlouhé roky, jej vyklidili bez jakékoliv náhrady, neboť se do stávající situace dostali v podstatě nezaviněně. Povinnost předmětný byt vyklidit vázal proto na zajištění náhradního bytu. Ohledně nebytového prostoru rozhodl soud prvního stupně o vyklizení bez jakékoliv náhrady, neboť zde nebyla provedena rekolaudace na bytovou jednotku, i když jej žalovaní užívali jako další obytnou místnost. K odvolání žalobce i žalovaných poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.9.1999, č.j. 11 Co 243/99-121, 11 Co 256/99, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že předmětný dům měl v rozhodné době, t.j. v letech 1974 - 1975, charakter rodinného domku, neboť splňoval objektivní znaky zákonem stanovené. To znamená, že byl domem obytným ( § 59 zákona č. 41/1964 Sb.) a úhrn podlahové plochy obytných místností nepřesahoval 120 m2 ( § 60 zákona č. 41/1964 Sb.). Bylo tedy právem rodičů, aby žalované přenechali k trvalému užívání předmětný byt, neboť toto právo vyplývalo z jejich spoluvlastnictví k rodinnému domku. Za uvedené situace vzniklo žalované a jejímu manželovi k předmětnému bytu právo osobního užívání vzniklého dohodou se spoluvlastníky, jemuž nemuselo předcházet rozhodnutí o jeho přidělení ( § 130 odst. 1, § 390 o.z. ve znění před novelou ), které se ke dni 1.1.1992 transformovalo v právo společného nájmu žalovaných ( § 871 odst. 1 o.z.). Uzavřel, že žalovaným svědčí k předmětnému bytu nájemní právo, proto žalobě na vyklizení bytu nelze vyhovět. Zároveň za použití ustanovení § 3 odst. 1 o.z. odepřel žalobci ochranu jeho práva i ve vztahu k nebytové místnosti s odůvodněním, že tato místnost byla k předmětnému bytu fakticky připojena před mnoha lety a tvoří s ním funkční celek, i když kolaudační stav zůstal nezměněn. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 25.10.2001, č.j. 26 Cdo 548/2000 - 131, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl, že při posuzování charakteru předmětné nemovitosti ( při zkoumání podlahové plochy obytných místností ) vyšel pouze ze zprávy ze dne 16.3.1976, přičemž pominul všechny další okolnosti, ať již provedenými důkazy prokázané nebo za řízení alespoň najevo vyšlé a nijak se s nimi nevypořádal. Podle dovolacího soudu neobstojí ani přijatý právní závěr vycházející z nesprávného skutkového zjištění, že totiž předmětný dům měl v letech 1974 - 1975 charakter rodinného domku. Za nesprávný rovněž považoval závěr týkající se vyklizení nebytové místnosti, když podle ničím nezpochybněného zjištění se jednalo o místnost, která nebyla rozhodnutím stavebního úřadu určena k bydlení. Pak její režim nelze podřídit režimu bytu, i když byla němu fakticky připojena a tvořila s ním funkční celek. Jestliže podle kolaudačního stavu k předmětnému bytu nenáleží, má tato místnost samostatný, od bytu odlišný právní režim. Za této situace nemůže být uložení vyklizovací povinnosti žalovaným v rozporu s dobrými mravy jen proto, že nebylo vyhověno žalobě na vyklizení bytu. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15.1.2002, č.j. 16 Co 439/2001-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žalovaní jsou povinni vyklidit byt a nebytovou místnost, blíže popsané ve výroku rozsudku odvolacího soudu, a to do 15 dnů ode dne, kdy jim bude zajištěn náhradní byt. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně v souladu s ustanovením § 390 o.z. dovodil, že žalovaní užívají v současné době předmětný byt bez právního důvodu. Vyslovil závěr, že pokud nemovitost, v níž se předmětný byt nachází, neměla charakter rodinného domku, nebyla vyňata ani z přidělovacího oprávnění orgánu hospodaření s byty. Uzavřel, že žalovaným tedy nesvědčil žádný titul, který by vedl po 1.1.1992 k transformaci na nájem, žalovaní jsou proto povinni předmětný byt vyklidit. Shodně se soudem prvního stupně rozhodl o vyklizení nebytového prostoru s tím, že režim této místnosti je třeba posoudit ve smyslu ustanovení § 392 o.z. ve znění před novelou. Dospěl k závěru, že i nebytový prostor užívají bez právního důvodu. Odvolací soud se též ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně ohledně lhůty k vyklizení bytu a s povinností vyklizení bytu vázat na zajištění náhradního bytu. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a § 241 odst. 3 o.s.ř. Namítali, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řeší věc v rozporu s hmotným právem, dále vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazovaní a ve věci jde o otázku zásadního právního významu. Podle dovolatelů bylo z listinných důkazů prokázáno, že předmětný dům byl domem rodinným. Poukazovali na skutečnost, že v době, kdy rodiče přenechali žalovaným předmětný byt k užívání, byla obytná plocha domu pod 120 m2. Dále dovolatelé odkazovali na ustanovení § 60 zákona o hospodaření s byty a § 128 o.z., v nichž jsou obsaženy zákonné znaky rodinného domku. Navrhli zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.„). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Pokud jde o přípustnost dovolání, vyšel dovolací soud ze shora uvedených zjištění patrných z obsahu spisu, podle nichž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně za situace, kdy tento rozhodl odlišně, než ve svém dřívějším rozhodnutí, neboť byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Uvedená procesní situace odůvodňuje závěr o přípustnosti dovolání z důvodů ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolatelé uplatnili zřejmě přípustný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek v rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř., tedy pouze v potvrzujícím výroku ukládajícím žalovaným vyklizení bytu a nebytové místnosti, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skut