28 Cdo 1444/2002 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1444/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 11. 2003 Spisová značka:28 Cdo 1444/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1444.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 60 předpisu č. 41/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1444/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce J. T., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. K. a 2) J. K., oběma zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu a nebytové místnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 471/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.1.2002, č.j. 16 Co 439/2001-139, takto : Dovolání se zamítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou dne 29.11.1993 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měla být žalovaným uložena povinnost vyklidit byt blíže popsaný v petitu žaloby. Tvrdili, že k předmětnému bytu nemají žalovaní nájemní právo a byt užívali pouze na základě ústní dohody. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2.11.1995, č.j. 11 C 471/93-37 žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20.6.1996, č.j. 201/96-50 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dalším rozsudkem ze dne 9.12.1997, č.j. 11 C 471/93-88, soud prvního stupně žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že předmětný dům, v němž se byt a nebytový prostor nacházejí, nebyl v roce 1974 ( v době, kdy rodiče přenechali své vdané dceři – žalované předmětný byt do užívání ) rodinným domem, nýbrž obytným tzv. činžovním domem. Dospěl k závěru, že žalovaným nemohlo vzniknout užívací právo k předmětnému bytu, neboť jim nebyl byt přidělen rozhodnutím tehdejšího Obvodního národního výboru. Uzavřel, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu. Věc posoudil ve smyslu ustanovení § 3 a § 712 o.z. s tím, že v daném případě by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby žalovaní, užívající předmětný byt dlouhé roky, jej vyklidili bez jakékoliv náhrady, neboť se do stávající situace dostali v podstatě nezaviněně. Povinnost předmětný byt vyklidit vázal proto na zajištění náhradního bytu. Ohledně nebytového prostoru rozhodl soud prvního stupně o vyklizení bez jakékoliv náhrady, neboť zde nebyla provedena rekolaudace na bytovou jednotku, i když jej žalovaní užívali jako další obytnou místnost. K odvolání žalobce i žalovaných poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.9.1999, č.j. 11 Co 243/99-121, 11 Co 256/99, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že předmětný dům měl v rozhodné době, t.j. v letech 1974 - 1975, charakter rodinného domku, neboť splňoval objektivní znaky zákonem stanovené. To znamená, že byl domem obytným ( § 59 zákona č. 41/1964 Sb.) a úhrn podlahové plochy obytných místností nepřesahoval 120 m2 ( § 60 zákona č. 41/1964 Sb.). Bylo tedy právem rodičů, aby žalované přenechali k trvalému užívání předmětný byt, neboť toto právo vyplývalo z jejich spoluvlastnictví k rodinnému domku. Za uvedené situace vzniklo žalované a jejímu manželovi k předmětnému bytu právo osobního užívání vzniklého dohodou se spoluvlastníky, jemuž nemuselo předcházet rozhodnutí o jeho přidělení ( § 130 odst. 1, § 390 o.z. ve znění před novelou ), které se ke dni 1.1.1992 transformovalo v právo společného nájmu žalovaných ( § 871 odst. 1 o.z.). Uzavřel, že žalovaným svědčí k předmětnému bytu nájemní právo, proto žalobě na vyklizení bytu nelze vyhovět. Zároveň za použití ustanovení § 3 odst. 1 o.z. odepřel žalobci ochranu jeho práva i ve vztahu k nebytové místnosti s odůvodněním, že tato místnost byla k předmětnému bytu fakticky připojena před mnoha lety a tvoří s ním funkční celek, i když kolaudační stav zůstal nezměněn. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 25.10.2001, č.j. 26 Cdo 548/2000 - 131, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl, že při posuzování charakteru předmětné nemovitosti ( při zkoumání podlahové plochy obytných místností ) vyšel pouze ze zprávy ze dne 16.3.1976, přičemž pominul všechny další okolnosti, ať již provedenými důkazy prokázané nebo za řízení alespoň najevo vyšlé a nijak se s nimi nevypořádal. Podle dovolacího soudu neobstojí ani přijatý právní závěr vycházející z nesprávného skutkového zjištění, že totiž předmětný dům měl v letech 1974 - 1975 charakter rodinného domku. Za nesprávný rovněž považoval závěr týkající se vyklizení nebytové místnosti, když podle ničím nezpochybněného zjištění se jednalo o místnost, která nebyla rozhodnutím stavebního úřadu určena k bydlení. Pak její režim nelze podřídit režimu bytu, i když byla němu fakticky připojena a tvořila s ním funkční celek. Jestliže podle kolaudačního stavu k předmětnému bytu nenáleží, má tato místnost samostatný, od bytu odlišný právní režim. Za této situace nemůže být uložení vyklizovací povinnosti žalovaným v rozporu s dobrými mravy jen proto, že nebylo vyhověno žalobě na vyklizení bytu. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15.1.2002, č.j. 16 Co 439/2001-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žalovaní jsou povinni vyklidit byt a nebytovou místnost, blíže popsané ve výroku rozsudku odvolacího soudu, a to do 15 dnů ode dne, kdy jim bude zajištěn náhradní byt. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně v souladu s ustanovením § 390 o.z. dovodil, že žalovaní užívají v současné době předmětný byt bez právního důvodu. Vyslovil závěr, že pokud nemovitost, v níž se předmětný byt nachází, neměla charakter rodinného domku, nebyla vyňata ani z přidělovacího oprávnění orgánu hospodaření s byty. Uzavřel, že žalovaným tedy nesvědčil žádný titul, který by vedl po 1.1.1992 k transformaci na nájem, žalovaní jsou proto povinni předmětný byt vyklidit. Shodně se soudem prvního stupně rozhodl o vyklizení nebytového prostoru s tím, že režim této místnosti je třeba posoudit ve smyslu ustanovení § 392 o.z. ve znění před novelou. Dospěl k závěru, že i nebytový prostor užívají bez právního důvodu. Odvolací soud se též ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně ohledně lhůty k vyklizení bytu a s povinností vyklizení bytu vázat na zajištění náhradního bytu. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a § 241 odst. 3 o.s.ř. Namítali, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řeší věc v rozporu s hmotným právem, dále vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazovaní a ve věci jde o otázku zásadního právního významu. Podle dovolatelů bylo z listinných důkazů prokázáno, že předmětný dům byl domem rodinným. Poukazovali na skutečnost, že v době, kdy rodiče přenechali žalovaným předmětný byt k užívání, byla obytná plocha domu pod 120 m2. Dále dovolatelé odkazovali na ustanovení § 60 zákona o hospodaření s byty a § 128 o.z., v nichž jsou obsaženy zákonné znaky rodinného domku. Navrhli zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.„). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Pokud jde o přípustnost dovolání, vyšel dovolací soud ze shora uvedených zjištění patrných z obsahu spisu, podle nichž odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně za situace, kdy tento rozhodl odlišně, než ve svém dřívějším rozhodnutí, neboť byl vázán právním