28 Cdo 1571/2012 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1571/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 3. 2013 Spisová značka:28 Cdo 1571/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1571.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Neplatnost právního úkonu Prodej movitých věcí a nemovitostí Dotčené předpisy:§ 51 obč. zák. § 451 obč. zák. § 46 obč. zák. § 40 obč. zák. § 118a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:21. 3. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1571/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně PRÁŠKOVÉ LAKOVNY BAUMRUK spol. s r.o., IČ 264 13 981, se sídlem v Plzni, Velenická 524/95, zastoupené JUDr. Pavlem Eretem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, proti žalovanému S. P., bytem v P., B. 46, zastoupenému Mgr. Ing. Martinou Soudkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Mikulášské náměstí 11, o zaplacení částky 980.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 17 C 546/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. června 2011, č. j. 11 Co 107/2011-78, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2011, č. j. 11 Co 107/2011-78, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 11. 2010, č. j. 17 C 546/2010-53, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 1. 11. 2010, č. j. 17 C 546/2010-53, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně svůj žalobní návrh, jímž se po žalovaném domáhala zaplacení částky 980.000,- Kč s příslušenstvím, opírala o následující skutečnosti. Dne 18. 11. 2008 uzavřela s žalovaným kupní smlouvu k budově č. p. 175 a pozemku p. č. 761 v k. ú. P., Š. 5, na základě níž nabyla tyto nemovitosti do svého vlastnictví oproti zaplacení kupní ceny ve výši 8,600.000,- Kč. Z dokumentace, týkající se předmětného domu a předané až po uzavření kupní smlouvy, žalobkyně zjistila, že tři nájemci složili jistotu nájmu (celkem ve výši žalované částky), aniž by však tyto kauce byly žalobkyni při převodu nemovitostí předány, čímž došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení na její úkor. Soud na základě provedeného dokazování přitakal tvrzení žalovaného, že s jednatelem žalobkyně uzavřel ústní dohodu, dle níž neměl povinnost převádět nájemníky složené jistoty na nabyvatele nemovitostí. Tato dohoda se pak zjevně promítla do výše kupní ceny nemovitostí. Soud tedy sice shledal, že na žalobkyni přešla koupí domu práva a povinnosti pronajímatele, a tedy i závazek vrátit nájemníkům složenou jistotu, konstatoval však současně, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně s žalovaným uzavřela platnou inominátní smlouvu dle § 51 obč. zák., jíž se zavázala nepožadovat po žalovaném zaplacení složených jistot. Tato dohoda se v souladu s do ní zahrnutou odkládací podmínkou stala účinnou uzavřením kupní smlouvy na předmětnou nemovitost. Za těchto okolností tedy požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky nemůže být důvodný. Soud závěrem podotkl, že námitka rozpornosti způsobu nakládání s jistotami se zákonem nemůže být opodstatněná, jelikož v době uzavření nájemních smluv, jimiž se nájemci ke složení kaucí zavázali, neexistovala současná kaucemi se zabývající kogentní právní úprava, a nelze retroaktivně vztáhnout účinky dnešního právního předpisu na vztahy založené před jeho účinností. Ani současná úprava přitom nevylučuje uzavření obdobné dohody ohledně složených kaucí. Soud tedy žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 21. 6. 2011, č. j. 11 Co 107/2011-78, ve výroku I. potvrdil (výrok I.), změnil je v nákladovém výroku II. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud shledal, že skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně má oporu v provedeném dokazování, aniž by bylo možno přiznat opodstatnění námitkám odvolatelky zpochybňujícím správnost skutkových zjištění a způsobu, jímž k nim soud dospěl. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním hodnocením věci soudem prvního stupně, a pro stručnost odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Zdůraznil, že v době, kdy se nájemci bytů zavázali zaplatit jistotu žalovanému jako tehdejšímu vlastníku nemovitostí (tj. v letech 2003 a 2004), ještě nebyl účinný zákon č. 107/2006 Sb., jímž bylo do občanského zákoníku včleněno na danou problematiku dopadající ustanovení § 686a. Závazek z nájemní smlouvy lze zajistit i jiným způsobem než tím, který je v zákoně uveden, není-li přitom zvolený zajišťovací institut neplatný z jiného důvodu. Z povahy předmětného zajišťovacího institutu je zřejmé, že je vázán na existenci nájemního vztahu a přechází na nabyvatele nemovitosti, tedy na žalobkyni. V daném případě bylo zjištěno, že hodnota kaucí odpovídající žalované částce byla na základě ústní dohody zohledněna ve stanovené kupní ceně nemovitostí. S ohledem na uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež je dle jejího přesvědčení přípustné v souladu s ustanoveními § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o otázce posuzované Nejvyšším soudem frapantně rozdílně, a jejíž posouzení odvolacím soudem bylo učiněno v příkrém rozporu se základními instituty soukromého práva. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu jak nesprávné právní posouzení věci, tak i skutečnost, že zatížil řízení vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shrnula skutková zjištění učiněná soudem prvého stupně a převzatá soudem odvolacím a vyslovila údiv, jak k nim soudy mohly na základě v řízení provedených důkazů dospět. Dovolatelka dále připomněla, že podstatnou náležitostí kupní smlouvy je určení kupní ceny, a vyslovila názor, že soudy měly zvažovat, zda právní úkon, jenž měl dle jejich názoru vliv na podstatnou složku kupní smlouvy, byl učiněn ve formě zákonem vyžadované. Právní názor odvolacího soudu, dle nějž „na základě ústní dohody mohou relevantně účastníkům vznikat subjektivní práva a povinnosti k plnění kupní ceny za převáděnou nemovitost“, pak dovolatelka označila za odporující ustanovení § 46 odst. 1 obč. zák. požadujícímu písemnou formu, aby daný právní úkon mohl vyvolávat zamýšlené právní účinky. Náležitost formy projevu vůle musí být dodržena zvláště, jedná-li se o podstatnou náležitost smlouvy. Dovolatelka dále uvedla, že dle § 40 odst. 1 obč. zák. nedodržení zákonem vyžadované formy má za následek neplatnost právního úkonu a dle § 40 odst. 2 obč. zák. písemně uzavřená dohoda může být změněna či zrušena pouze písemně. Je přitom povinností soudu přihlížet ex officio k absolutní neplatnosti právního úkonu, zvláště pak vzal-li sám nedostatek písemné formy právního úkonu, na základě nějž měly účastníkům vznikat práva a povinnosti ze smlouvy o převodu nemovitostí, za prokázaný. Dovolatelka zdůraznila, že se o existenci nájemníky složených jistot dozvěděla až po uzavření kupní smlouvy, která o „zohlednění“ složených jistot při stanovení výše kupní ceny nic nestanovila, přičemž údajným ústním ujednáním nemohla být platně určena kupní cena. I kdyby přitom soud kvalifikoval údajnou ústní smlouvu jako dohodu o zániku povinnosti vydat nabyvateli vstupujícímu do práv a povinností pronajímatele složenou jistotu, musela by i taková jinak kvalifikovaná dohoda mít formu písemnou (v souladu s ustanoveními § 570 odst. 2, § 572 odst. 2, § 574 odst. 1 a § 585 odst. 2 obč. zák.). Postoj soudů obou stupňů dovolatelka označila za napomáhající žalovanému „postupovat in fraudem ustanovení § 500 odst. 2 obč. zák.“ a vytkla odvolacímu soudu, že se v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nevypořádal s jí vznesenými odvolacími námitkami. Uvedené argumenty dovolatelku vedly ke zformování otázek zakládajících zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a to: „zda, má-li nalézací soud prvého i druhého stupně za skutkově prokázané, že vůle účastníků ústní dohody směřovala k určení výše kupní ceny převáděné nemovitosti, vznikají platně takové jimi zamýšlená následky čili nic“ a „zda jakákoliv ústní dohoda účastníků o zániku práva vzniklého na základě písemného právního úkonu, je platná“. Dovolatelka dále vyslovila názor, že řízení je stiženo vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tu spatřuje ve skutečnosti, že se jí nedostalo řádného poučení dle § 118 odst. 2 o. s. ř., jehož prostřednictvím by byla upozorněna, že soud pokládá za možné jiné právní po