28 Cdo 164/2005 — Nejvyšší soud

28 Cdo 164/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 7. 2006 Spisová značka:28 Cdo 164/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.164.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 36 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. § 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 164/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) Ing. J. W., B) Ing. Ch. W., C) L. H., zastoupené opatrovnicí J. S., D) R. E., E) Z. V., F) a) L. N., F) b) Ing. J. N., G) PaeDr. V. H., H) J. H., CH) P. H., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. V. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 918.960,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 254.738,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 109/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.4.2004, č. j. 15 Co 55/2004-146,15 Co 56/2004, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.4.2004, č. j. 15 Co 55/2004-146,15 Co 56/2004, se zrušuje. II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13.12.2002,č.j. 18 C 109/2000-111, se zrušuje v odstavci I. a IV. III. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou, podanou dne 19.8.1999 u Obvodního soudu pro Prahu 3 a doplněnou podáním ze dne 8.10.1999 domáhal se žalovaný zaplacení částky 918.960,- Kč s 20 % úrokem z prodlení od 15.2.1999 do zaplacení a smluvní pokutu za období od 15.2.1999 do 15.9.1999 ve výši 254.738,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13.12.2002, č.j. 18 C 109/2000-111, doplněného rozsudkem téhož soudu ze dne 23.10.2003, č.j. 18 C 109/2000-137, v odstavci I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 873.960,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu od 16.2.1999 do 15.12.1999 v částce 245.540,- Kč. Současně v odstavci II. zamítl žalobu o 45.000,- Kč. Dále v odstavci III. zamítl žalobu, pokud žalobce žádal úrok z prodlení od 16.2.1999 o 5 % vyšší, v době od 16.3.1999 do 16.8.1999 o 8 % vyšší a od 16.9.1999 o 9 % vyšší. V odstavci IV. rozhodl o nákladech řízení. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky domu č.p. 244 v k.ú. P. Vzal za prokázané, že dne 21.12.1995 byla uzavřena mezi žalobci a žalovaným nájemní smlouva na dobu určitou od 1.2.1996 do 31.12.2000 s dodatkem ze dne 30.10.1996 č. 1, v níž byl předmět nájmu určen jako nebytový prostor ve II. patře domu v P., V. 8, sestávající z kancelářských prostor o výměře 266 m2, vedlejších prostor včetně sociálního zařízení 54 m2 a skladového prostoru v přízemí objektu 64 m2. Dále zjistil, že předmětné prostory byly stavebně určeny jako kanceláře. Dovodil, že nájemní smlouva byla platně uzavřena podle zákona č. 116/1990 Sb., neboť souhlasu příslušného správního orgánu nebylo ve smyslu § 3 odst. 2 citovaného zákona zapotřebí. Předmětem nájmu byly kanceláře, předmět podnikání nájemce nebyla obchodní činnost, nýbrž provozování nakladatelství. Žalovaný jako nájemce zaplatil nájemné do konce ledna 1999. Pokud mezi účastníky probíhala jednání o snížení nájemného a o ukončení nájemní smlouvy, pak tato nevyústila v dohodu účastníků. I když žalovaný předmětný prostory v době trvání smlouvy sám vyklidil dne 5.3.1999, nezměnilo to nic na jeho povinnosti platit dohodnuté nájemné. Důvod k přiznání smluvní pokuty plynul z nesporného zjištění o prodlení žalovaného s placením nájmu, v důsledku čehož vznikla mu povinnost smluvní pokutu uhradit. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29.4.2004, č.j. 15 Co 55/2004-146, 15 Co 56/2004, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně s tím, že smluvní strany dne 21.12.1995 uzavřely smlouvu o nájmu nebytových prostor specifikovaných v této smlouvě a v jejím dodatku ze dne 30.10.1996, a to na dobu určitou od 1.2.1996 do 31.12.2000, přičemž její součástí byl i plánek. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že předmětné prostory byly ve smlouvě dostatečně vymezeny uvedením patra, kde se nacházejí počty místností a výměrou. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětné prostory byly pronajaty v souladu se svým stavebním určením a smlouva o nájmu nebytových prostor byla platně uzavřena. Podle odvolacího soudu je tedy oprávněný požadavek žalobců na úhradu nájemného, neboť v období, za nějž je požadováno, trval vztah založený nájemní smlouvou na dobu určitou, přičemž k jeho skončení mohlo dojít pouze některým ze způsobů podle § 9 zákona č. 455/1991 Sb. Dále vyslovil, že pro posouzení nároku žalobců na úhradu nájemného je bez významu, že žalovaný již předmětné nebytové prostory v té době fakticky neužíval, vyklidil je a žalobci je následně pronajali třetí osobě. Shodně se soudem prvního stupně rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobcům smluvní pokutu podle ustanovení § 544 a násl. o.z., neboť smluvní strany si smluvní pokutu sjednaly pro případ porušení smluvní povinnosti a žalovaný tuto povinnost porušil, když přestal žalobcům platit sjednané nájemné. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odst. 3 o.s.ř. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Tvrdil dále existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, respektive rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel spatřuje nesprávní posouzení věci odvolacím soudem v jeho závěrech, podle nichž smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená v této věci mohla být skončena pouze některým ze způsobů uvedených v § 9 zákona. Poukazoval na ustanovení § 14 zákona č. 116/1990 Sb., podle něhož se strany mohou dohodnout na skončení nájemní smlouvy i jinak, než je tam výslovně uvedeno. Přitom v této věci uzavřeli účastníci smlouvu, v níž v článku IV. bylo sjednáno, že pokud nájemce nezaplatí nájemné za více než 2 měsíce, zakládá tato skutečnost důvod pro zánik nájemní smlouvy. Nájemce se v takovém případě zavazuje k okamžitému vyklizení předmětu nájmu a odevzdání pronajímateli. Toto ujednání je dle dovolatele nikoliv ujednáním o stanovení výpovědního důvodu, ale jde o rozvazovací podmínku podle § 36 odst. 2 o.z. Uvedené ujednání o tom, že v případě, kdy nastane předpokládaná skutečnost (zde nezaplacení více než dvou měsíčních nájmů) pak bez dalších právních úkonů nastanou podmínkou předpokládané účinky, tedy zánik nájemní smlouvy. Ostatně tomu, že žalobci měli za to, že smlouva takto skončila, svědčí i fakt, že tyto nebytové prostory nechali již v průběhu dubna 1999 rekonstruovat s rozsáhlými zásahy a od května téhož roku pronajali třetí osobě. Dále dovolatel namítal, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 1% denně z dlužného nájemného je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 o.z. Tvrdil jinak, že v řízení uplatnil obranu spočívající v započtení své pohledávky vůči žalobcům za věci a vybavení nebytových prostor v jeho vlastnictví, které v nich zanechal. Nesouhlasil rovněž s výši žalované částky za spotřebované služby a plnění, neboť poté, co sám nebytové prostory vyklidil, byly tyto pronajaty dalšímu subjektu. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O takový případ jde v posuzované věci. S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanov