28 Cdo 1766/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 1766/2025-553 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Ve Lhotce 587 s.r.o., IČO 07970668, se sídlem v Praze 5, Prvomájová 161/13, zastoupená Mgr. Jaroslavem Schwarzem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, proti žalovanému: Ing. arch. Tomáš Pína, IČO 71391487, se sídlem v Praze 4, Nad Lesním divadlem 1115/14, zastoupený JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, o zaplacení 1 729 190,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 392/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2025, č. j. 70 Co 75/2025-491, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17 508,70 Kč k rukám advokáta Mgr. Jaroslava Schwarze, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : 1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2025, č. j. 70 Co 75/2025-491, zamítl návrh žalovaného na doplnění dokazování světelně-technickou studií denního osvětlení J. P. (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 9. 2024, č. j. 28 C 392/2022-405, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 11. 2024, č. j. 28 C 392/2022-423, potvrdil ve výroku I, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 1 366 190,43 Kč s příslušenstvím, s tím, že jej změnil toliko ve lhůtě k plnění (výrok II rozsudku odvolacího soudu), změnil zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil dalších 60 500 Kč s příslušenstvím (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech státu a o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky IV, V a VI rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Předestřel otázku, zda ustanovení § 2590 odst. 2, věty první, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), je dispozitivní povahy a zda výklad smluvních ujednání účastníků řízení provedený odvolacím soudem, dle něhož ve vztahu mezi nimi, založeném interpretovanou smlouvou o dílo ze dne 24. 4. 2019, ve znění dodatku č. 1, nedošlo k vyloučení zákonného (dispozitivního) pravidla stanoveného v § 2590 odst. 2, větě první, o. z. (dle něhož není-li doba plnění ujednána, provede zhotovitel dílo v době přiměřené jeho povaze), respektuje zákonnou úpravu výkladu právních jednání dle § 555 a násl. o. z. Měl za to, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, případně, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 392/20, či rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1017/2021. Kladl dále otázku, zda žalobkyně úspěšně odstoupila od dodatku č. 1 sjednaného ke smlouvě o dílo ze dne 24. 4. 2019, jestliže neuvedla konkrétní důvody, pro něž odstupuje, a odstoupeno nebylo výslovně pro prodlení s plněním závazku sjednaného inkriminovaným dodatkem. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1233/2011, a ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 692/2020. Aniž v uvedeném směru vymezil předpoklady přípustnosti podaného dovolání, poukazoval na okolnost, že žalobkyně oznamovala, že smluvní povinnosti byly porušeny podstatně, avšak soudy shledaly, že byly porušeny toliko nepodstatně. Položil dále otázku, zda lze od smlouvy o dílo odstoupit podle § 1978 o. z., bylo-li dílo dodáno s vadami či jen zčásti. Měl za to, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Přednesl taktéž otázku vypořádání vzájemných plnění smluvních stran v případě zrušeného závazku (§ 2993 o. z.), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 4151/18, a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, ze dne 31.10.2018, sp. zn. 33 Cdo 5248/2016, ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1340/2018, či ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017. Kritizoval konečně hodnocení provedeného znaleckého dokazování (znalecké posudky Ing. Martina Vinše a Ing. Petra Prýmka), okolnost, že odvolací soud činil ze znaleckých posudků oproti soudu prvního stupně jiné závěry, aniž zopakoval dokazování těmito posudky, a neprovedení jím označeného důkazu světelně-technickou studií denního osvětlení J. P. 3. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. 4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Klade-li dovolatel otázku dispozitivnosti zákonné úpravy obsažené v § 2590 odst. 2, větě první, o. z., sluší se připomenout, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (v kontextu § 1 odst. 2 o. z.) již opakovaně zdůraznil, že právní normy soukromého práva jsou zásadně dispozitivní, přičemž strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016, uveřejněné pod č. 152/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, uveřejněné pod číslem 10/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3172/2020, uveřejněný pod číslem 85/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; viz též důvodovou zprávu k návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010 – 2013, s. 583, a v právní teorii např. Eliáš, K.: K pojetí dispozitivního práva v občanském zákoníku. In: Sborník mezinárodní konference XXIII. Karlovarské právnické dny. Praha. Leges, 2015, s. 60, nebo Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník – velký komentář, Svazek I, § 1-117, Praha: Leges, 2013, s 51 a 52). Dovolatel pak přehlíží, že odvolací soud v projednávané věci o dispozitivní povaze § 2590 odst. 2, věty první, o. z. neměl žádné pochybnosti. Výkladem posuzované smlouvy o dílo, ve znění dodatku č. 1, dospěl ovšem k závěru, že ve smluvním vztahu mezi účastníky řízení k vyloučení zákonného pravidla obsaženého v citovaném ustanovení nedošlo. V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a zněním § 556 odst. 1, věty první, o. z. se přitom při výkladu smlouvy, ve znění jejího dodatku č. 1, zabýval úmyslem smluvních stran (skutečnou vůlí jednajících) a respektoval i judikaturní závěry (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3520/2024), dle nichž je podstatný obsah právního jednání, nikoliv např. jeho označení či pojmenování (srov. důvodovou zprávu a v právní teorii např. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 578). Zkoumal (zjišťoval) též, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajících, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností a vyložil právní jednání účastníků jen podle takového úmyslu jednajících, který byl anebo musel být adresátovi právního jednání znám (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2856/2022, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2024, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, či ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2486/2020). Při zjištění, že záměrem smluvních stran nebylo ujednat oprávnění zhotovitele (dovolatele), aby určil čas plnění ve smyslu § 1960 o. z. (čemuž koresponduje absence výslovné úpravy lhůty k dodání díla, respektive způsobu jejího určení, v textu smlouvy), pak odvolací soud v souladu s uvedenými judikaturními východisky a právní úpravou dovodil, že se v posuzovaném smluvním vztahu při nedostatku ujednání o lhůtě k plnění či způsobu jejího určení prosadí dispozitivní právní úprava dle § 2590 odst. 2, věty první, o. z., dle níž byl dovolávající se zhotovitel povinen provést dílo v době přimě