28 Cdo 1860/2006 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1860/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 12. 2006 Spisová značka:28 Cdo 1860/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1860.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1860/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY             Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobkyně M. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově pod sp. zn. 110 C 372/2002,                o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.7.2005, č. j. 15 Co 269/2005-75, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.7.2005, č. j. 15 Co 269/2005-75, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19.11.2004, č.j. 110 C 372/2002-59, rozhodl tak, že v odstavci I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 80.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1.1.2002 do zaplacení. Současně v odstavci II., III., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že oba účastníci podnikali jako osoby samostatně činné na základě živnostenských listů, přičemž dne 26.7.1999 uzavřeli písemnou smlouvu o nájmu nebytových prostor v H. – P., Okrajová 2b/1602, a to na dobu 5 let od 1.7.1998 za nájemné ve výši 16.000,- Kč měsíčně. Rovněž zjistil, že téhož dne zaplatila žalobkyně žalovanému jako zálohu na nájemné podle této smlouvy částku 80.000,- Kč. Vzal za prokázané, že na majetek žalovaného byl prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.5.1999, sp. zn. 24K 106/98, který nabyl právní moci dne 8.6.1999. Dále vzal za prokázané, že v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově byl žalovaný trestním příkazem ze dne 24.3.2000, č.j. 101T 75/2000-29, který nabyl právní moci dne 18.4.2000, uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, 2 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že veden snahou se neoprávněně obohatit uzavřel dne 26.7.1999 s žalobkyní smlouvu o nájmu nebytových prostor, za což převzal částku 80.000,- Kč. Po právní stránce hodnotil vztah mezi účastníky jako vztah podle obchodního zákoníku. Vyslovil, že nájemní smlouvu uzavíral žalovaný jako podnikatel se žalobkyní – podnikatelkou v době, kdy byl na jeho majetek prohlášen konkurs. Dovodil, že nájemní smlouva v té době byla sjednána vědomě v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1a zákona č. 328/1991 Sb., proto se jedná o smlouvu neúčinnou a s ohledem na to, že žalovaný se dopustil trestného činu podvodu, jedná se o úkon, který je v rozporu s ustanovením § 39 o.z. a je tedy úkonem neplatným. Dále vyslovil, že pokud žalovaný v této době přijal od žalobkyně částku 80.000,- Kč, přijal ji bez právního důvodu. Zaujal názor, že nárok žalobkyně je nárokem z titulu bezdůvodného obohacení, který však není upraven obchodním zákoníkem. Podle soudu prvního stupně jestliže vztah mezi účastníky, pokud jde o smlouvu ohledně nájmu nebytových prostor, byl vztahem obchodním, pak též i vztah z titulu bezdůvodného obohacení je vztahem obchodním. Dospěl k závěru, že i otázku, zda nárok žalobkyně na zaplacení částky 80.000,- Kč je promlčen, je nutno posuzovat z hlediska ustanovení § 397 obchodního zákoníku, v němž je stanovena čtyřletá promlčecí doba. Uzavřel, že pokud částka 80.000,- Kč byla žalovanému žalobkyní předána dne 26.7.1999 a žaloba na zaplacení této částky byla podána dne 13.11.2002, stalo se tak před uplynutím čtyřleté promlčecí doby a námitka promlčení proto nebyla žalovaným uplatněna důvodně. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21.7.2005, č.j. 15 Co 269/2005-75, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobkyni částku 80.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1.1.2002 do zaplacení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak odlišně je právně hodnotil. Podle odvolacího soudu v době uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor byli oba účastníci osobami samostatně výdělečně činnými, přičemž žalobkyně neměla živnostenské oprávnění pro pronajímání nemovitostí či nebytových prostor a pokud jako pronajímatelka smlouvu o nájmu nebytových prostor s žalovaným dne 26.7.1999 uzavřela, činila tak jako vlastník nemovitostí., tedy jako projev a realizaci svého vlastnického práva. Podle odvolacího soudu smlouvu o nájmu nebytových prostor ze dne 26.7.1999 je nutno posoudit jako občanskoprávní vztah mezi účastníky ve smyslu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a nikoli obchodněprávní. Zdůraznil, že soud prvního stupně správně posoudil důsledky konkursu prohlášeného na majetek žalovaného s účinky dnem 14.5.1999 z hlediska ustanovení           § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání s tím, že se jedná o neúčinnost dané smlouvy, zakládající oprávnění žalovaného od uzavřené smlouvy odstoupit a rovněž správně posoudil důsledky trestního odsouzení žalovaného pro uzavření předmětné smlouvy a přijetí plnění od žalobkyně pro trestný čin podvodu spočívající v absolutní neplatnosti této smlouvy pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 o.z. Vyslovil, že předmětná smlouva je neplatná též ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., a to pro neplatné ujednání o nájemném. Dovodil, že žalobkyně neužívá předmětné nebytové prostory bez právního důvodu, má tedy nárok vůči žalovanému na vrácení poskytnutého plnění dne 26.7.1999 ve výši 80.000,- Kč na základě neplatné smlouvy, a to z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451, § 457 o.z. Dospěl k závěru, že námitka promlčení byla žalovaným uplatněna důvodně. Uzavřel, že pokud se jedná o občanskoprávní vztah mezi účastníky, založený neplatnou smlouvou o nájmu nebytových prostor, úpravu promlčení včetně promlčecích lhůt je třeba posoudit podle § 107 a násl. o.z. Vyslovil závěr, že žalobkyně svůj nárok uplatnila v daném řízení proti žalovanému až po uplynutí její dvouleté subjektivní promlčecí doby, když v době od 21.9.1999 do 25.2.2000 uběhlo 5 měsíců a 30 dnů, v době od 22.11.2000 do 13.11.2000 uběhl 1 rok, 11 měsíců a 21 dnů, tedy celkem do podání žaloby 2 roky, 4 měsíce a 24 dnů. Věc posoudil ve smyslu ustanovení § 100 odst. 1, věta třetí o.z. s tím, že žalovaný se promlčení nároku žalobkyně dovolal, proto nelze promlčené právo přiznat.  Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkala odvolacímu soudu nesprávné posouzení promlčení podle občanského zákoníku a nikoli podle obchodního zákoníku. Podle dovolatelky došlo k uzavření nájemní smlouvy podle občanského zákoníku, přičemž pronajímatel i nájemce uzavírali tuto smlouvu s podnikatelským ,,záměrem“, jednalo se tedy o ,,podnikatelskou smlouvu“. Poukazovala na skutečnost, že v okamžiku vzniku smlouvy zde byla u obou smluvních stran vůle uzavřít nájemní smlouvu sloužící k podnikání. Namítala, že se jednalo o podnikatelský vztah a promlčení v daném případě činí 4 roky, nárok tedy není promlčen. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.2.2000, sp. zn. 25 Cdo 225/99, sp.zn. 29 Cdo 813/2001 a ze dne 21.8.2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, v nichž je řešena obdobná problematika a dovolací soud vycházel ze čtyřleté promlčecí doby. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Vyjádření k dovolání nebylo podáno.   Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a ods