28 Cdo 198/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 198/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 4. 2025 Spisová značka:28 Cdo 198/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.198.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Postoupení pohledávky Dotčené předpisy:§ 524 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 198/2025-464 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Croft s. r. o., IČO 25893947, se sídlem v Ostravě, Na Náhonu 1123/20, zastoupena Mgr. Alešem Vejrem, advokátem se sídlem v Ostravě, Umělecká 305/1, proti žalované: MASIV STAV, s. r. o., IČO 28584627, se sídlem v Čeladné 703, zastoupena Mgr. Lucií Ocelíkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Ó. Lysohorského 702, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 307/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. září 2024, č. j. 15 Co 229/2023-435, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2024, č. j. 15 Co 229/2023-435, rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 6. 2023, č. j. 8 C 307/2020-315, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 3. 8. 2023, č. j. 8 C 307/2020-324, potvrdil ve výroku I, jímž byla žaloba o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil jej ve výrocích II a III o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda v případě zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví dle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), z důvodu, že představuje prostředek zneužití procesní úpravy podle § 2 o. s. ř., zůstává zachována aktivní věcná legitimace postupitele k vymáhání postoupené pohledávky. Měla za to, že uvedená otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. V souvislosti s tím vytýkala, že ji odvolací soud (pro případ jiného právního posouzení věci) podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nevyzval k tomu, aby doplnila tvrzení a důkazy potřebné k prokázání své aktivní věcné legitimace. Kladla dále otázku rozložení důkazního břemene stran prokázání pravosti písemného uznání vymáhaného dluhu žalovanou. Uváděla, že jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud rovněž neřešenou. 3. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 4. Účinky oznámení o postoupení pohledávky vzniklé před 1. 1. 2014 se v souladu s § 3028 odst. 3 o. z. řídí i po tomto datu ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále i jen „obč. zák.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, uveřejněné pod č. 21/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 pak aktivní a věcnou legitimaci při vymáhání postoupené pohledávky upravoval HYPERLINK "https://www.aspi.cz/products/lawText/4/378639/1/ASPI%253A/40/1964%20Sb.%2523530.1"§ 530 odst. 1 HYPERLINK "https://www.aspi.cz/products/lawText/4/378639/1/ASPI%253A/89/2012%20Sb.%2523"obč. zák. Věřitel, který smlouvou podle § 524 odst. 1 obč. zák. postoupil svou pohledávku jinému (postupníkovi) a toto postoupení pohledávky oznámil dlužníkovi nebo bylo postupníkem dlužníkovi prokázáno, ztrácel oprávnění vymáhat pohledávku na dlužníkovi, neboť věřitelem se stal postupník. Od tohoto okamžiku byl dlužník povinen plnit postupníkovi namísto svému dosavadnímu věřiteli (tj. postupiteli). Výjimku zakládalo ustanovení § 530 odst. 1 obč. zák., které – za splnění předepsaných podmínek – dávalo postupiteli možnost vymáhat postoupenou pohledávku svým jménem na účet postupníka, jestliže ho o to postupník požádal, a to jen v případě, že pohledávku současně nevymáhal postupník a že byl dlužníkovi prokázán souhlas postupníka s vymáháním dluhu postupitelem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2193/2006, uveřejněný pod č. 100/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 466/2015, cit. výše, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 635/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 32 Cdo 1202/2013, či ze dne 24. 5. 2018 sp. zn. 26 Cdo 878/2018). 5. Rozhodovací praxe dovolacího soudu dále konstantně dovozovala, že ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem není platnost postoupení právně významná a možnost dlužníka napadat závěr o věcné legitimaci i v rovině hmotněprávních vztahů byla značně omezená. Oznámil-li totiž postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi (§ 526 obč. zák.), pak dlužník neměl vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky (notifikační úkon vyvolal zamýšlené právní důsledky – týkající se osoby oprávněné přijmout plnění – i tehdy, jestliže k cessi vůbec nedošlo či smlouva o postoupení byla neplatná). Nebyl-li dlužník oprávněn dožadovat se prokázání smlouvy o postoupení pohledávky, zanikl jeho závazek splněním postupníkovi i v případě, kdy smlouva o postoupení pohledávky neexistovala (ať již z jakéhokoliv důvodu). Nebylo-li podle hmotného práva pro určení osoby, která je v důsledku postoupení pohledávky a následné notifikace věřitele dlužníkovi oprávněna přijmout plnění s účinky pro splnění dluhu, rozhodné, zda smlouva o postoupení byla platná a zda k ní opravdu došlo, pak tato okolnost nemohla být významnou ani v soudním řízení. Námitka neplatnosti postupní smlouvy (a trvání aktivní věcné legitimace postupitele v důsledku ní) tak s výjimkou případů uvedených v § 525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení, dlužníkovi vůči postupníku nepříslušela (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný pod č. 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003 sp. zn. 32 Odo 293/2002, uveřejněn pod č. 16/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1200/2021). 6. Judikatura Nejvyššího soudu je současně ustálena v závěru, že zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví dle § 107a o. s. ř. nemá význam pro posouzení otázky aktivní věcné legitimace postupitele. Soud při zkoumání předpokladů pro vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví (§ 107a o. s. ř.) otázku aktivní věcné legitimace neposuzuje, přičemž návrh dle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) může zamítnout i z důvodu zneužití procesního práva podle § 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod č. 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2564/2012, a ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3805/2020). Předmětem řízení o návrhu podle § 107a o. s. ř. totiž není posouzení, zda je žalobce skutečně nositelem jím tvrzeného práva, popřípadě zda podle označené právní skutečnosti toto právo bylo převedeno (či přešlo) na jiného, které soud může zkoumat až v rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3236/2019, ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné pod č. 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné pod č. 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z