28 Cdo 2026/2017 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2026/2017-463 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: PRAGA Strašnice a.s., IČO: 610 57 916, se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 1168/90, zastoupené Mgr. Ing. Ladislavem Málkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1550/6, proti žalovanému: M. P., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 490/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016, č. j. 70 Co 393/2016-402, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Dovolání, jímž žalobkyně napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl ve výroku pod bodem I potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. června 2016, č. j. 26 C 490/2013-336 (jímž bylo rozhodnuto ve věci samé tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemků v k. ú. S.), Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné, jelikož dovoláním označené právní otázky, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit (a není tak naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně tak jako rozhodnutí soudu prvního stupně) je založeno na závěru, že vlastnické právo k předmětným pozemkům přešlo na žalovaného (oprávněnou osobu) na základě rozhodnutí pozemkového úřadu (Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 19. 8. 2013, č. j. PÚ 7383/92/1, sp. zn. SPÚ 342460/2013/H), vydaného dle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), že šlo o pozemky představující zemědělský majetek ve smyslu § 1 odst. 1, § 30 zákona č. 229/1991 Sb. (a i proto rozhodnutí nebylo vydáno nepříslušným orgánem a není nicotné), že s ohledem na účinky tzv. blokačního ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), nemohlo být s pozemky platně disponováno při privatizaci státního podniku PRAGA, s.p., a vlastnické právo k nim tudíž nenabyla ani zakládaná společnost PRAGA a.s. (do níž měly být vloženy) a pozemky (jako nevlastník) posléze nemohla účinně vložit do později zakládané akciové společnosti PRAGA Strašnice a.s. (žalobkyně). Žalobkyně pak vlastnictví k pozemkům nenabyla ani orginárně vydržením (dle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“), jestliže – s ohledem na prokázanou vědomost o uplatněném restitučnímu nároku (při personální provázanosti se svými předchůdci, a to i co do obsazení statutárních orgánů) – nemohla být v dobré víře, že jí tyto pozemky patří (což vylučuje, aby její držba byla hodnocena jako oprávněná; § 130 odst. 1 obč. zák.). Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru (jenž je i v tomto směru zcela konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 339/2007, či jemu předcházející rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97 a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, ročník 1999, a č. 11, ročník 2000), že jinak než zákonem předpokládaným postupem (tj. cestou správního soudnictví či v řízení dle části páté občanského soudního řádu), nelze účinně zpochybnit věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu, tedy ani pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby (dle § 9 odst. 2, stejně tak jako dle § 9 odst. 4 zákona o půdě), jež je konstitutivním rozhodnutím o vlastnickém právu oprávněné osoby, pro něž taktéž platí presumpce správnosti a z něhož – bylo-li jím rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu – soud v občanském soudním řízení vychází (§ 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř.). Dle citované judikatury soud však vždy zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda byl správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Odvolací soud se přitom nikterak nezpronevěřil ani těm závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017, spolu s další judikaturou citovanou v jeho odůvodnění, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014, či dále např. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2012, sp. zn. 4 Ads 153/2011), dle níž nicotný je správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem. Namítá-li totiž dovolatelka, že odvolací soud nesprávně (v rozporu s jí citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu) posoudil otázku působnosti zákona o půdě (a potažmo tedy i kompetence pozemkového úřadu k rozhodnutí o restitučním nároku uplatněném žalovaným), činí tak na základě jiného skutkového stavu, než z něhož při právním posouzení věci vycházely oba soudy nižších stupňů, jež měly v tomto směru na zřeteli nejenom evidenční stav předmětných pozemků, ale také měly za prokázané, že v době odnětí pozemku jeho vlastníkovi (předchůdci žalovaného) byl pozemek zemědělsky obhospodařován. Zatímco kritika skutkových zjištění nemůže založit přípustnost dovolání (jde mimo rámec způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř.; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v rovině (současně kritizovaného) právního posouzení věci jsou závěry odvolacího soudu rovněž v souladu s relevantní ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, totiž i s dovolatelkou odkazovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, a ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4058/2008, v nichž byl formulován a odůvodněn závěr, že ustanovení § 30 zákona č. 229/1991 Sb. rozšiřuje okruh působnosti zákona, a to i na ty pozemky, které do definice uvedené v ust. § 1 odst. 1 tohoto zákona nespadají, tedy pozemky, které již nejsou součástí zemědělského půdního fondu (nesplňují oba, ba dokonce ani jeden z uvedených znaků), přičemž postačí, že v době přechodu na stát byly pozemky používány k účelům zemědělské výroby; za zemědělské obhospodařování v uvedeném smyslu lze přitom považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (udržení) do kategorií zemědělských pozemků (k tomu přiměřeně srov. např. i nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24). K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i v řadě svých dalších rozhodnutí (z nichž srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, usnesení ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, nebo usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, kdy ústavní stížnosti podané proti posledním dvěma odkazovaným rozhodnutím Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usneseními ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 836/16, a ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 242/17). Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelkou kladená otázka, „koho tíží břemeno důkazní ohledně charakteru pozemku v době jeho odnětí vlastníkovi“ (kdy dovolatelka současně namítá, že odvolacím soudem byla vedena k prokázání negativní skutečnosti), již proto, že na pravidlu o důkazním břemenu (a jeho neunesení) rozhodnutí odvolacího soudu tak či tak založeno není (vychází-li zde odvolací soud z jednoznačného skutkového závěru, že v době svého odnětí byl předmětný pozemek zemědělsky obhospodařován). Zajisté pak obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998). Nadto v posuzované věci dovolatelka nebyla so