28 Cdo 2043/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2043/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 9. 2024 Spisová značka:28 Cdo 2043/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.2043.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Konfiskace Dotčené předpisy:§ 2 písm. a) předpisu č. 428/2012 Sb. § 3 předpisu č. 428/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 10. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.12.2024III.ÚS 3388/24 Josef Baxa Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2043/2024-520 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, adresa pro doručování: Lesy České republiky, s. p. - Oblastní ředitelství pro jižní Čechy, Sadová 2388/19, 373 16 Dobrá Voda u Českých Budějovic, za účasti: Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov, IČO 42396565, se sídlem v Českém Krumlově, Vnitřní Město, Horní 156, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 106/2016, 11 C 107/2016, 11 C 109/2016, o dovolání Římskokatolické farnosti - prelatury Český Krumlov proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, č. j. 4 Co 32/2023-488, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov je povinna nahradit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : 1. Vrchní soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 3. 2024, č. j. 4 Co 32/2023-488, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen ,,soud prvního stupně“) ze dne 5. 12. 2022, č. j. 11 C 106/2016, 11 C 107/2016, 11 C 109/2016-449, jímž byla nahrazena rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 17. 6. 2016, č. j. 480209/2013/R3247/RR20081, výrokem, dle něhož se Římskokatolické farnosti - prelatuře Český Krumlov nevydávají pozemky parc. č. 1300/7 a č. 782/1 v k. ú. Záluží nad Vltavou, ze dne 25. 5. 2016, č. j. 491133/2013/R3339/RR19652, výrokem, dle něhož se Římskokatolické farnosti - prelatuře Český Krumlov nevydávají pozemky parc. č. 1411/11, č. 1389/4, č. 1389/5, č. 743/27, č. 752/1, č. 762/1, č. 1433/6, č. 1416/10, č. 743/23, č. 1416/9 a č. 1411/10 v k. ú. Záluží nad Vltavou, a ze dne 16. 6. 2016, č. j. 480209/2013/R3247/RR19759, výrokem, dle něhož se Římskokatolické farnosti - prelatuře Český Krumlov nevydávají pozemky parc. č. 243, č. 254/1, č. 263/6, č. 263/7 a č. 285/2 v k. ú. Štěkře, a bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl i o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání Římskokatolická farnost - prelatura Český Krumlov, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konkrétně od nálezů ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, a ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19. Vytýká, že odvolací soud v posuzované věci nezkoumal, byla-li konfiskace majetku její předchůdkyně podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, účinně provedena, jak žádá právě nález II. ÚS 1920/20. Podle mínění dovolatelky v přítomné věci vyšly najevo výjimečné skutkové okolnosti spočívající v kombinaci toliko formálně vyhlášené konfiskace na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a faktického odnětí předmětných pozemků postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, v rozhodném období. Konfiskační správní akt podle dovolatelkou prezentovaného názoru nevedl k účinnému provedení konfiskace, nepředstavuje tak překážku naturální restituce podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů. V nálezu II. ÚS 1920/20 byla podle dovolatelky řešena shodná právní otázka jako v přítomné věci, a to za obdobných skutkových okolností, jež považoval Ústavní soud za výjimečné a opodstatňující závěr o vyhovění restitučnímu nároku. K tomu dovolatelka namítá i porušení svých ústavně zaručených práv. 3. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. 4. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Z dosavadní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu vyplývá, že vyhovění nároku uplatněnému podle zákona č. 428/2012 Sb. musí předcházet kladný závěr o tom, je-li žalující subjekt osobou oprávněnou ve smyslu tohoto zákona a domáhá-li se svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména ustanovení § 2 písm. a) řečeného zákona (k výkladu pojmu původní majetek srovnej blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2380/2018). Je nezbytné zkoumat, vznikla-li oprávněné osobě majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v ustanovení § 5 téhož předpisu a stalo-li se tak v rozhodném období podle ustanovení § 1 jmenovaného zákona počínajícím dnem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, body 94 a 176, či např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019). Uvedený předpoklad nachází svůj odraz i v definici oprávněné osoby, jež vedle zahrnutí do výčtu osob pod písm. a) až d) § 3 zákona č. 428/2012 Sb. vyžaduje splnění podmínky majetkové křivdy v rozhodném období. 6. Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je pak ustálena v závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž datem jeho účinnosti (dnem 23. 6. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí (vyhláška či výměr okresního národního výboru, příp. okresní správní komise) mělo jen deklaratorní charakter [srovnej např. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 317/96, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb. (dále jen „stanovisko Pl. ÚS-st. 21/05“); dále přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016, a opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019]. 7. Takto přijatý závěr má oporu v textu interpretovaného dekretu („S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje...“; srov. § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb.), jakož i v právní povaze konfiskace samotné; ta byla zvláštním způsobem nabytí vlastnického práva, tkvícím v právu veřejném, kterým nabýval na místě dosavadního vlastníka ke zkonfiskovaným věcem vlastnického práva „originárně, tj. bez odevzdání nebo intabulace, ze zákona zásadně stát“, nebylo-li konfiskační normou co do vlastnického práva stanoveno výslovně jinak (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 25. 6. 1947, sp. zn. Rv II 70/47, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1830/2015). 8. K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku Pl. ÚS-st. 21/05, jež