28 Cdo 2107/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2107/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 10. 2020 Spisová značka:28 Cdo 2107/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2107.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 458 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 1. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2107/2020-1028USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně T. Ž., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Annou Romanovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, náměstí 5. května 812/8, proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Klineckým, advokátem se sídlem v Českém Brodě, Tuchorazská 1433, o zaplacení částky 136 615,90 Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 466/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2019, č. j. 19 Co 71/2018-898, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : Rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, č. j. 8 C 466/2009-715, Okresní soud v Kolíně (dále jen jako „soud prvního stupně“) uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 83 402,50 Kč (výrok I), v části o zaplacení zbylých 53 213,40 Kč „se zákonným úrokem z prodlení z částky 220 160 Kč“ žalobu zamítl (výrok II), rozhodl o nákladech řízení (výrok III) a nákladech státu (výrok IV). K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2019, č. j. 19 Co 71/2018-898, poté, kdy zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II „ohledně úroku z prodlení z částky 273 373,40 Kč“ a v uvedeném rozsahu řízení zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně dále změnil i ve výroku pod bodem I tak, že se žaloba na zaplacení částky 83 402,50 Kč zamítá; „jinak“ rozsudek ve výroku II (tj. o zamítnutí žaloby co do částky 53 213,40 Kč) potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení včetně nákladů vzniklých státu (výroky III – VI rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud aproboval konkluze soudu prvního stupně o bezdůvodném obohacení žalovaného na úkor žalobkyně užíváním nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví účastníků bez právního důvodu (dohody či rozhodnutí spoluvlastníků) nad rámec spoluvlastnického podílu (dle § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále též jen „obč. zák.“). S ohledem na výsledky opakovaného a doplněného dokazování korigoval toliko závěry o výši peněžité náhrady za žalovaným získané bezdůvodného obohacení (§ 458 odst. 1 obč. zák.), kdy akcentoval okolnost, že žalovaný nemovitost užíval nikoliv ke komerčním účelům. Po zhodnocení provedených důkazů, včetně podaných znaleckých posudků, a při nedostatku komparativního materiálu (k určení hladiny obvyklého nájemného porovnávací metodou) se principiálně přiklonil k metodě simulovaného nájemného užité ve znaleckém posudku Ing. Jiřího Ostrovského, přihlížeje i k tržní ceně užívané nemovitosti. Výši bezdůvodného obohacení (peněžité náhrady za ně) vyčíslil na 135 652 Kč. Jelikož žalovaný již částku 136 757,50 Kč v průběhu řízení uhradil, byl tím nárok žalobkyně uspokojen. Rozhodnutí o (částečném) zastavení řízení (jde-li o původně požadované úroky z prodlení) odvolací soudu odůvodnil poukazem na žalobkyní učiněné zpětvzetí žaloby v uvedené části (v písemném podání ze dne „30. 10. 2017“, na č. l. 705 spisu), jež soud prvního stupně nereflektoval a jehož pochybení tímto odvolací soud napravil. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále i jako „dovolatelka“) v části výroku pod body I a II, jimiž bylo v tam uvedeném rozsahu řízení zastaveno, potvrzen rozsudek v části o zamítnutí žaloby co do částky 53 213,40 Kč a změnou rozsudku zamítnuta žaloba i ohledně zbylých 83 402,50 Kč. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 503/2011, sp. zn. 33 Odo 1583/2006, sp. zn. 28 Cdo 4286/2016, sp. zn. 28 Cdo 4445/2016, sp. zn. 22 Cdo 2512/2014, sp. zn. 28 Cdo 4162/2014 „atd.“) a že „bylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem“ (odkazujíc na ustanovení § 2 zákona č. 151/1997 Sb. a vyhlášky č. 441/2012 Sb. a č. 188/2019 Sb.); co do důvodu dovolání ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, namítajíc, že řízení je postiženo vadami, že v jeho průběhu bylo žalobkyni upřeno právo na spravedlivý proces, když navržené a provedené důkazy soud nesprávně hodnotil a dostatečně se nevypořádal s její argumentací. Dovolatelka brojí především proti závěrům o kvantifikaci bezdůvodného obohacení, kdy nesouhlasí s použitou metodou určení obvyklého nájemného (dle znaleckého posudku Ing. Jiřího Ostrovského) namísto jí předložených podkladů, jež považuje za dostatečné k určení obvyklého nájemného porovnávací metodou. Dovozuje, že obvyklé nájemné by mělo být odvozováno „z ceny noclehů pro několik osob“ (poukazujíc na počet lůžek v nemovitosti), jíž by jinak vynaložila na rekreaci své rodiny, jsouc v daném období vyloučena z užívání spoluvlastněné nemovitosti. Pochybení odvolacího soudu spatřuje i v tom, že jí – v rozporu s ustanovením § 517 odst. 2 obč. zák. a jej interpretující judikaturou – nepřiznal úrok z prodlení z dlužné peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení a že v tomto rozsahu řízení zastavil, ačkoliv co do příslušenství žalobu „nikdy nevzala zpět“. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), a obsahuje náležitosti podle (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) jest poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013) vzniká na straně spoluvlastníka, jenž užívá věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) bezdůvodné obohacení. Při určení peněžité náhrady za takto získané bezdůvodné obohacení, jež získal na úkor ochuzeného „uživatel“ (obohacený spoluvlastník) užíváním nemovitosti, je pak třeba postupovat v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (zejm. § 458 odst. 1 obč. zák.) i jejich výkladem v ustálené judikatuře, jež se kloní k tomu, že peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyk