28 Cdo 2219/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2219/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 5. 2012 Spisová značka:28 Cdo 2219/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2219.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 101 odst. 3 o. s. ř. § 119a odst. 1 o. s. ř. § 1 předpisu č. 58/1969Sb. § 18 předpisu č. 58/1969Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 6. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2219/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Ing. J. M., zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Hilleho 1843/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 491.584,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 150/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2010, č. j. 56 Co 11/2010-106, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 491.584,- Kč s přísl. z titulu náhrady škody s tím, že dle hospodářské smlouvy ze dne 25. 2. 1991 uzavřené mezi ním a obchodní společností SVD – Služby všeho druhu spol. s r.o. (dále jen „společnost SVD“) měl pro uvedenou společnost zpracovat projektové práce, technologickou část stavby a provádět kompletační činnosti. Zatímco žalobce své povinnosti splnil, společnost SVD mu nezaplatila. Žalobce se svého práva domáhal u Krajského obchodního soudu v Ostravě, resp. u Krajské státní arbitráže v Ostravě, a to ve věcech sp. zn. 3 Cm 108/1992 ohledně zaplacení částky 46.578,- Kč s přísl. a sp. zn. 27000/91/1 ohledně částky 445.006,- Kč s přísl. Poté, co byla uvedená společnost informována o návrhu žalobce na zaplacení zmíněných částek, se začala zbavovat svého majetku. Proto se žalobce domáhal vydání předběžných opatření, kterými by bylo společnosti SVD zakázáno nakládat s jejím majetkem. Oba uvedené návrhy byly krajským obchodním soudem zamítnuty (usneseními ze dne 13. 1. 1995, č. j. 3 Cm 108/92-78, a ze dne 11. 11. 1994, sp. zn. 27000/91/1). Tato rozhodnutí nabyla právní moci, společnost SVD se zbavila svého majetku a požadované částky neuhradila, ačkoliv jí to ukládala soudní rozhodnutí. Žalobce byl poškozen tím, že došlo k zamítnutí jeho návrhů na vydání předběžného opatření, za což odpovídá žalovaná. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 4. 2009, č. j. 16 C 150/2006-68, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně provedl důkaz usnesením krajského obchodního soudu ze dne 11. 11. 1994, sp. zn. 27000/91/1, a usnesením téhož soudu ze dne 13. 1. 1995, č. j. 3 Cm 108/92-78. Z prvně jmenovaného usnesení zjistil, že návrh žalobce, podnikajícího pod obchodním jménem INVEST Nový Jičín, proti žalované společnosti SVD ze dne 16. 10. 1994 na vydání předběžného opatření, jímž by soud zakázal tam uvedeným způsobem nakládat žalované s jejím majetkem, byl zamítnut pro absenci důkazů, že by tato společnost po vyhlášení rozsudku ve prospěch žalobce (po 5. 10. 1994) nakládala se svým majetkem v rozporu se zájmy žalobce jako věřitele. Z druhého rozhodnutí okresní soud zjistil, že návrh žalobce na vydání předběžného opatření byl zamítnut, protože žalobě na zaplacení částky 46.578,- Kč bylo rozsudkem ze dne 15. 11. 1994 vyhověno (zmíněný rozsudek nabyl právní moci dne 20. 12. 1994 a vykonatelným se stal dne 24. 12. 1994). Spis krajského obchodního soudu, týkající se zaplacení částky 445.006,- Kč, původně vedený u krajské státní arbitráže, byl skartován. Soud prvního stupně konstatoval, že daný případ je třeba posuzovat z hlediska úpravy vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím (nikoliv tedy nesprávným úředním postupem) podle dříve platného zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění tehdejších předpisů. Podle ust. § 3 citovaného zákona nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat, jen využil-li účastník možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor nebo stížnost. Uvedené podmínky však žalobce nesplnil. Jeden z návrhů žalobce na vydání předběžného opatření byl zamítnut vzhledem k absenci osvědčení žalobcovy obavy z ohrožení možného výkonu rozhodnutí, druhý vzhledem k tomu, že věc již byla meritorně rozhodnuta. Ani v jednom z případů žalobce netvrdil, že by proti uvedeným rozhodnutím podal opravný prostředek, a nebyla tedy naplněna podmínka vyžadovaná ust. § 3 zákona č. 58/1969 Sb. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 4. 2010, č. j. 56 Co 11/2010-106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud poukázal na to, že aby mohla být žaloba na náhradu škody ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. úspěšná, musí být splněna podmínka předpokládaná v ust. § 3 tohoto zákona, tedy podání opravného prostředku proti rozhodnutí, v jehož důsledku měla škoda vzniknout. Žalobce však během řízení před soudem prvního stupně netvrdil, že by příslušná rozhodnutí napadl opravnými prostředky a že by následně byla tato rozhodnutí zrušena. Nevylíčil tedy rozhodné skutečnosti k tomu, aby mohl být ve sporu úspěšný. K jednání soudu se žalobce ani v jednom případě nedostavil (soud prvního stupně jednání opakovaně odročoval vzhledem k tomu, že žalobce nesouhlasil s tím, aby bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti, až nakonec soud v nepřítomnosti žalobce rozhodl) a připravil se tak o možnost být poučen o nutnosti doplnit rozhodné skutečnosti ve smyslu ust. § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Jestliže žalobce svá tvrzení doplnil teprve v odvolání v tom smyslu, že o jeho odvoláních proti příslušným rozhodnutím nebylo rozhodnuto, resp. že taková rozhodnutí neobdržel, jedná se o nepřípustné novoty. Právo na náhradu škody tedy žalobci nepřísluší. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zdůraznil, že mu byla odňata možnost jednat před soudem, neměl totiž možnost být přítomen projednávané věci ani samotnému rozhodnutí, ačkoliv se řádně omluvil, přičemž jeho omluva měla být soudem považována za žádost o odročení. Nebylo mu tak umožněno předložit ve věci důkazy. Žalobce uvedl, že o jeho návrzích na vydání předběžného opatření ze dnů 15. 10. 1991 a 17. 12. 1991 nebylo vůbec rozhodnuto a že proti příslušným usnesením, jimiž byly zamítnuty jeho návrhy na nařízení předběžného opatření ze dnů 16. 10. 1994 a 15. 11. 1994, podal odvolání, o nichž však soudem rovněž nebylo rozhodnuto. Soudy se pak dle názoru žalobce nevypořádaly s tím, zda se v dané věci nejednalo o případ zvláštního zřetele ve smyslu ust. § 3 zákona č. 58/1969 Sb. Dovolatel rovněž upozornil na to, že v řízení nebylo prováděno dokazování k jím tvrzeným skutečnostem. Nemůže jít k tíži žalobce, že došlo ke skartaci některých listin, když to byl právě stát, který skartaci provedl, a žalobce musí být též chráněn coby slabší strana sporu. Dovolatel trvá na tom, že se v posuzovaném případě jednalo o nesprávný úřední postup, jelikož soud nerozhodl o jím předložených podáních. Odkázal též na řadu rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, v nichž je definován nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí, mimo jiné též v souvislosti s právem na spravedlivý proces. Žalobce též poukázal na to, že podle jeho názoru byly dány důvody pro vydání předběžného opatření. Závěrem žalobce navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byly uplatněny podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolání však přípustné není. Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsud