28 Cdo 2285/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2285/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 8. 2011 Spisová značka:28 Cdo 2285/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2285.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Rehabilitace (soudní i mimosoudní) Vlastnictví Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 6 předpisu č. 229/1991Sb. § 126 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:7. 10. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 10.31.2011I.ÚS 3243/11JUDr. Vojen Güttlerodmítnuto02.07.2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2285/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání Dr. S. M., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, 115 03 Praha 1, Bolzanova 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 24. 1. 2011, sp. zn. 10 Co 406/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 641/2003) žalobce Dr. S. M., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti vydat nemovitosti, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobce, podané u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 641/2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Lounech z 22. 1. 2011, č. j. 12 C 641/2003-190. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR vydat žalobci pozemek parc. č. 6322/2 (o výměře 166 m2) v katastrálním území Žatec, zapsaný na listě vlastnictví č. 1299 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj (katastrální pracoviště Žatec). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Pozemkovému fondu ČR na úhradu nákladů řízení 396,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 24. 1. 2011, sp. zn. 10 Co 406/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Lounech z 22. 1. 2010, č. j. 12 C 641/2003-100, potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na úhradu nákladů odvolacího řízení 260,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně byl přezkoumán (spolu s řízením, které jeho vydání předcházelo); odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Odvolací soud poukazoval na to, že pozemek, o nějž šlo v tomto řízení, patřil původní vlastnici B. M., babičce žalobce, která byla německé národnosti a její nemovitosti přešly do vlastnictví čs. státu podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., a to dnem účinnosti uvedeného dekretu (t. j. 21. 6. 1945); ohledně B. M. došlo k jejímu vysídlení do SRN v roce 1946. Odvolací soud byl toho názoru, že na předmět tohoto řízení dopadají ustanovení restitučního předpisu – zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), pokud nemovitosti sloužily zemědělskému účelu, popřípadě ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích). Tyto zákony jsou ve vztahu k občanskému zákoníku ve vztahu speciality a pokud restituční předpisy dopadají na projednávanou právní věc, nelze v tomto řízení postupovat podle ustanovení občanského zákoníku (na jehož ustanovení § 126 žalob ve své žalobě poukazoval); odvolací soud pak dovozoval, že „v řízení podle občanského zákoníku soud nemůže zkoumat otázku vlastnického práva podle restitučních předpisů ani jako otázku předběžnou“. Vlastníkem nemovitosti, o niž jde v tomto řízení, je Česká republika, takže žalobce nemůže se úspěšně domáhat ochrany svého tvrzeného vlastnického práva proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, který je na základě zákona zmocněn k tomu, aby vykonával správu předmětné nemovitosti, patřící České republice. Odvolací soud proto potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobce, jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (i včetně výroku o nákladech řízení). O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen 15. 2. 2011 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany uvedeného odvolatele – žalobce Dr. S. M. bylo v pondělí dne 18. 4. 2011 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Lounech, který ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení § 57 odst. 2 občanského soudního řádu). Odvolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a z obsahu spisu dovolání vyplývalo, že rozsudek odvolacího soudu pokládá odvolatel za nepřezkoumatelný i za rozsudek spočívající na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel především zdůrazňoval, že podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo ke konfiskaci majetku Němců a Maďarů s účinkem ex tunc, což se ovšem týkalo konfiskace ve smyslu obecném, ale tato obecná konfiskace primární musela být posouzena „konfiskací sekundární“, která z oné primární konfiskace vycházela, ovšem šlo v ní o identifikaci a konkretizaci konfiskovaného majetku; muselo se tu tedy definovat, o jaký majetek se tu jedná; soudy proto musely v soudním řízení o takovém majetku vyžadovat předložení pravomocného rozhodnutí orgánu o konfiskaci. Odvolatel dovozoval, že bez vydání rozhodnutí správního orgánu nebylo možné s konfiskovaným majetkem ze strany státu dále nakládat; bez rozhodnutí správního orgánu individualizujícího a konkretizujícího konfiskovaný majetek zůstal i v daném případě původní vlastnici dále v jejím vlastnictví. Také nulitním aktem, postrádajícím základní náležitosti správního aktu, nemohl majetek přejít na stát. Taková skutečnost, doprovázená v daném případě i stále trvajícím zápisem původní vlastnice nemovitého majetku v katastru nemovitostí, činí, podle názoru odvolatele, žalobu žalobce v tomto případě oprávněnou a žalovaného činí povinným spornou parcelu žalobci vydat. Dovolatel dále uváděl, že soudy obou stupňů se v tomto případě odpovídajícím způsobem nezabývaly závažnou otázkou, zdůrazňovanou v žalobě žalobce, a to otázkou přihlášení se či nepřihlášení se původní vlastnice nemovitosti k německé národnosti při sčítání lidu v roce 1930. Dovolatel je přesvědčen i o tom, že tu ohledně tohoto sčítání existoval rozpor mezi zákonem č. 47/1927 Sb. a vládním nařízením č. 85/1930 Sb., která totiž již neobsahovala zákonnou zásadu (vyjádřenou v zákoně č. 47/1927 Sb.), že při sčítání je „k a ž d ý povinen podat správně a včasně všechny údaje pro sčítání“, což konkrétně původní majitelce nemovitosti B. M. nebylo umožněno; z toho odvolatel dovozoval, že u B. M., za níž sčítací archy vyplnila tehdy jiná osoba (majitel bytu či jiná dospělá osoba v domácnosti), došlo takto k irelevantnímu a neplatnému zařazení pod osoby německé národnosti (což pak mělo význam z hlediska dopadu dekretu č. 12/1945 Sb. na konfiskovaný majetek). Soudy se tedy v tomto případě otázkou „němectví“ B. M., uváděnou v restitučním předpisu, nezabývaly, takže se rozhodnutí soudů obou stupňů v daném případě restitučními předpisy neřídila. Neobjasnění této otázky v daném případě činí rozhodnutí soudů v této právní věci nepřezkoumatelnými. Dovolatel byl i toho názoru, že pokud jde v tomto řízení o rozpor ve výměře parcel, jež je předmětem řízení, která byla zapsána na B. M., a která byla v žalobě žalobce požadována k vydání, pak tu šlo o otázku vyžadující znalecké posouzení; soudy měly tuto otázku vyřešit ustanovením znalce z oboru geodézie, který by určil správnou výměru a vyměřil oddělení části pozemku na základě pořízeného geometrického plánu. Dovolatel je proto přesvědčen o oprávněnosti jeho názoru, že „B. M. zůstala vlastníkem nemovitosti, o níž jde v tomto řízení, a žalobce je nepochybně jejím vnukem; domáhá se proto svou žalobou vydání nemovitosti a nikoli určení vlastnictví k této nemovitosti“. Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání odvolatele, bylo navrženo, aby toto dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Přípustnost dovolání odvolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací s