28 Cdo 2302/2003 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2302/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 3. 2004 Spisová značka:28 Cdo 2302/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2302.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 1 předpisu č. 218/1938Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2302/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobců A/ J. K. a B/ M. H., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému B., výrobní družstvo O., zastoupenému advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 C 267/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2003, č. j. 11 Co 20/2003-366, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na nákladech řízení o dovolání částku 3.795,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupkyně. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2002, č. j. 22 C 267/99-309, podle něhož je žalovaný povinen uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu č. p. 191 s pozemkem parc. č. 424 – zastavěnou plochou, obojí v k. ú. M. Žalovaný byl zavázán nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení a ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně, přisouzených též žalobcům, došlo jen ke změně jejich výše. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci jsou jako potomci J. K. staršího (dále uváděného jen jako J. K.) oprávněnými osobami podle § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen zákon o mimosoudních rehabilitacích“), a že žalovaný je povinnou osobou, vzhledem k držení věcí v době včasné a řádné výzvy k jejich vydání, ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Restituční důvod shledal soud v ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona o mimosoudních rehabilitacích, když uzavřel, že došlo ke znárodnění nemovitostí ve vlastnictví J. K. v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Nemovitosti byly znárodněny podle zákona č. 118/1948 Sb. o organizaci velkoobchodní činnosti a znárodnění velkoobchodních podniků; staly se součástí znárodnění majetku velkoobchodníka V. S., k němuž došlo vyhláškami ministra vnitřního obchodu č. 2465 a 2466 ze dne 15. 10. 1948. Předmětné nemovitosti zakoupil J. K. od bratří S. dne 13. 2. 1948, s následným vkladem do pozemkové knihy. Ve výměru o rozsahu znárodnění ze dne 23. 10. 1948 se konstatovalo, že dům ve vlastnictví J. K. sloužil převážnou měrou potřebám znárodněného podniku V. S. Odvolací soud dovodil na základě listin o šetření provedeném ještě v roce 1948 i nynějších svědeckých výpovědí, že posledně uvedené konstatování neodpovídalo skutečnosti. Navíc bylo znárodnění v rozporu s předpisy i proto, že výměr o jeho rozsahu nebyl podepsán příslušným ministrem. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Vytkl v něm nižším instancím, že nerespektovaly předchozí právní názor dovolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 13. 2. 1948. Namítl dále, že výměrem ze dne 1. 12. 1948 zrušil Ústřední národní výbor statutárního města O. své předchozí schválení zmíněné kupní smlouvy datované 16. 3. 1948, což znamenalo neplatnost smlouvy ex tunc; odvolací soud existenci tohoto výměru nesprávně nepovažoval za prokázanou. J. K. a bratři S. pak nebyli úspěšní při stížnostech proti tomuto výměru a řízení skončilo zamítnutím stížností tehdejším Správním soudem v Bratislavě dne 16. 11. 1950. Dovolatel též zdůraznil, že podle protokolu sepsaného na místě samém dne 7. 10. 1948 sloužil dům č. p. 191 převážně potřebám znárodňovaného podniku a ke znárodnění tedy nedošlo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Žalobci navrhli ve vyjádření k dovolání jeho zamítnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala za žalovaného jeho advokátka včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Dovolání považoval za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jak proto, že došlo ke konformitě rozsudků nižších instancí (relevantní jsou dva posledně citované rozsudky; předchozí rozhodování nižších instancí, ostatně v závěru také konformní, bylo uzavřeno rozsudkem dovolacího soudu ze dne 14. 10. 1999), tak zejména z toho důvodu, že tvrzení v něm obsažená nastolují otázky zásadního právního významu, určující pro rozhodnutí ve věci samé. Při dalším přezkumu tedy dovolací soud vycházel z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. z hlediska dovolatelem tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, na němž mělo napadené rozhodnutí spočívat. Dovolání však nebylo shledáno opodstatněným. Je třeba předeslat, že některé dovolací námitky jsou evidentně nedůvodné. Platí to zejména o tvrzení, že ke znárodnění podniku V. S. došlo v souladu s právními předpisy. Dovolatel nezahrnul do svých úvah skutečnost, že výměr o rozsahu znárodnění, vydaný dne 23. 10. 1948, nebyl podepsán ministrem vnitřního obchodu, ač to předpokládá § 8 odst. 7 zákona č. 118/1948 Sb. Interpretace, podle níž tato vada směřuje k naplnění dovolacího důvodu podle § 6 odst. 1 písm. k/ zákona o mimosoudních rehabilitacích, se v rozhodovací praxi již dříve ustálila; zavedl ji nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 1994, sp. zn. III. ÚS 114/93 (Sbírka nálezů a usnesení sv. 1, č. 23) a podpořil Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999. Stejně tak neobstojí tvrzení, že dům č. p. 191 převážně sloužil potřebám znárodňovaného podniku. Obsah protokolu pořízeného dne 7. 10. 1948 byl spolehlivě vyvrácen následným šetřením ÚNV v O. písemně zachyceným dne 30. 12. 1948, jakož i dalšími důkazy zhodnocenými v nynějším řízení; dovolací soud není ostatně oprávněn (zejména ne při přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., viz § 241a odst. 3 o. s. ř.) zpochybňovat skutkový základ věci. Zásadní právní význam však vyvolává argumentace dovolatele, která se váže k postupu tehdejšího Ústředního národního výboru statutárního města O. při schvalování kupní smlouvy ze dne 13. 2. 1948, sjednané o převodu domu č. p. 191 mezi bratry S. jako prodejci a J. K. jako kupujícím. Na posouzení oprávněnosti tohoto postupu závisí závěr o vlastnictví nabyvatele k nemovitostem; návazně pak závěr o tom, zda byly nemovitosti znárodněny právě J. K. a v důsledku pak kvalifikace postavení žalobců jako oprávněných osob. Dovolací soud založil v této věci dřívější rozsudek ze dne 14. 10. 1999, č. j. 2 Cdon 795/97-210, kterým – před následným doplněním dokazování – rozsudky obou nižších soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, na aplikaci vládního nařízení č. 218/1938 Sb. o přechodném obmezení zcizení a propachtování určitých druhů nemovitostí. Podle § 1 odst. 1 tohoto nařízení je třeba v době branné pohotovosti státu ke smluvnímu zcizení mj. nemovitostí zastavěných obytnými domy nebo provozovnami a stavebních parcel souhlasu okresního úřadu. Není-li dán, jsou podle odst. 3 téhož ustanovení tato právní jednání neplatná. Dovolací soud dospěl ve vztahu k posuzované věci k závěru, že úředního souhlasu bylo pro vládním nařízením označená zcizovací jednání zapotřebí i od 1. 1. 1946, tedy po skončení stavu branné pohotovosti státu, neboť vládní nařízení č. 218/1938 Sb. bylo zrušeno až zákonem č. 65/1951 Sb.; byl-li tedy souhlas ÚNV v O. k převodu domu č. p. 191 udělen 16. 3. 1948, ale poté zrušen dne 1. 12. 1948, pak nebyl dán a v důsledku neplatnosti kupní smlouvy nemohl J. K. nabýt vlastnictví k nemovitostem. Dovolací soud se zde odvolal na svůj předchozí rozsudek ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 23 Cdo 1225/98, aniž se vypořádal s jiným svým rozsudkem ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 596/96 (publikovaným v Soudních rozhledech č. 11/1998). V něm byl přijat právní názor, že v době od 1. 1. 1946 do zrušení citovaného vládního nařízení nebylo třeba ke zcizení nemovitostí souhlasu okresního národního výboru, neboť aplikovatelnost předpisu byla spojena se stavem branné pohotovosti státu a ten skončil ke dni 31. 12. 1945. Posledně uvedené závěry lze plně převzít; namístě je i odkaz na další přesvědčivý argument posledně citovaného rozsudku, totiž že Ústava z roku 1920 a také ústavní listina č. 150/1948 Sb. (za jejichž účinnosti k rozhodným úkonům ve věci došlo) připouštěly v čl. 109 resp. v čl. 9 odst. 1 zásah do vlastnického práva, jímž omez