28 Cdo 2380/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2380/2024-823 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně FARMIX a.s., identifikační číslo osoby 251 85 209, se sídlem v Radomyšli 89, zastoupené JUDr. Markem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti žalovanému Stanislavu Muškovi, identifikační číslo osoby 472 60 742, se sídlem ve Strunkovicích nad Blanicí, Velký Bor 6, zastoupenému Mgr. Václavem Kubičkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 869/17, o zaplacení 2 504 819 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 17 C 79/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 4. 2024, č. j. 19 Co 112/2024-799, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: (podle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu) 1. Rozsudkem ze dne 12. 9. 2023, č. j. 17 C 79/2018-766, Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2 504 819 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). 2. Po projednání žalobkyní podaného odvolání Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 4. 2024, č. j. 19 Co 112/2024-799, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho celém rozsahu, všem jeho výrokům, podala žalobkyně (dále i jako „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost (ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (jí dále formulovaných) otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešených, jakož i na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) nerespektoval judikaturu Ústavního soudu a tím porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces. 4. Dovolatelka kritizuje odvolacím soudem učiněný závěr, že účastníky uzavřená smlouva (ze dne 12. 5. 2016) je dle svého obsahu smlouvou o dílo, nikoliv smlouvou kupní (dle svého označení), který dle jejího mínění nerespektuje účastníky ve smlouvě projevenou vůli a je tak v rozporu s odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu; v důsledku přijatého závěru (jemuž dovolatelka vytýká i extrémní rozpor s výsledky provedeného dokazování) pak odvolací soud klade na žalobkyni (coby dodavatele) povinnosti, které ze smlouvou založeného právního poměru nevyplývají. Přitom dovolatelka rozporuje, že smlouvou sjednané plnění lze současně považovat i za zhotovení stavby, a že předmětem smlouvy o dílo ze dne 24. 3. 2017 mělo být plnění totožné s plněním podle již dříve uzavřené smlouvy (ze dne 12. 5. 2016). Dovolatelka je toho názoru, že jí poskytnuté plnění odpovídá smlouvě a že dodaná technologie (pracovní stroj) je plně funkční; jiný závěr i v tomto bodě považuje za rozporný s výsledky provedeného dokazování. Jako otázky dle jejího mínění v rozhodování dovolacího soudu neřešené pokládá, jsou-li pro smluvní strany při plnění uzavřené smlouvy závazné i specifikované části zadávací dokumentace, a má-li žalovanému dodaná (dovolatelkou konkrétně popisovaná) technologie povahu stavby ve smyslu občanského zákoníku. Současně namítá, že odvolací soud nedostál povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit, že se dostatečně nevypořádal s veškerou jí uplatněnou odvolací argumentací, čímž rozhodnutí zatížil vadou, jež v přítomné věci dosahuje intenzity porušení ústavně zaručených práv a svobod a činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. 5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). 8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 9. K dovolatelkou uplatněné argumentaci ve vztahu ke kvalifikaci stranami uzavřené smlouvy (ve světle soudy provedeného výkladu právního jednání) patří se připomenout, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; od ustálené judikatury se však odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního úkonu (právního jednání) dospěl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1150/2019). 10. Nejenom v rozsudcích ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že občanskoprávní úprava účinná od 1. 1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu vůle, typické pro předchozí občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013), klade silnější důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017 (uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud vyložil, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z.; soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností; ochrana dobré víry adresáta právního jednání, akcentovaná v § 556 odst. 1 větě první o. z., pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z.; řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání. Přitom Nejvyšší soud zdůraznil, že základním hlediskem pro výklad právního jednání (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) je u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran. 11. Přiměřeně tu lze pak poukázat i na rozhodovací praxi týkající se výkladu projevu vůle při uzavírání smluv na základě výběrových řízení (viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 698/2023, spolu s další tam odkazovanou judikaturou), při němž se přihlíží i k tomu, co právnímu jednání předcházelo, tedy i k okolnostem specifického způsobu kontraktačního procesu (mimo jiné i k zadávací dokumentaci a k tomu, že smlouva byla uzavřena ve specifickém režimu kontraktace v rámci výběrového řízení). 12. Odvolací soud se tudíž od ustálené rozhodovací praxe týkající se výkladu právního jednání nikterak neodchýlil, upřednostnil-li (oproti formálnímu hledisku, tj. označení smlouvy) skutečnou vůli (úmysl) jednajících, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností, kdy při výkladu projevu vůle přihlédl i k okolnostem předcházejícím uzavření smlouvy (k veřejné nabídce a s ní spojené zadávací dokumentaci). 13. K argumentu dovolatelky o adhezní povaze smlouvy a aplikovatelnosti § 557 o. z. lze připomenout, že k výkladu (ve smlouvě obsažného) nejednoznačného pojmu k tíži toho, kdo výrazu použil jako první, lze přistoupit (až) tehdy, jsou-li dány pochybnosti o obsahu tohoto pojmu, které n