28 Cdo 2480/2003 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2480/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 9. 2004 Spisová značka:28 Cdo 2480/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2480.2003.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2480/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce J. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ Ing. B. P., 2/ J. P. a 3/ V. P., o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp.zn. 3 C 790/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.února 2003, č.j. 44 Co 235/2001-205, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2003, č.j. 44 Co 235/2001-205, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. ( dále jen zák. č. 87/1991 Sb.) domáhal uzavření dohody o vydání nemovitostí v katastrálním území B. a to domu č.p. 1214 na pozemku parc. č. 1395 a pozemků parc. č. 1395 – zastavěná plocha, parc. č. 674/20 – ostatní plocha a parc. č. 674/26 – zahrada. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 31.7.1998, č.j. 3 C 790/95 -88, uložil žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu č.p. 1214 a ve zbytku žalobu zamítl. Vydání domu odůvodnil naplněním skutkové podstaty ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., totiž tím, že došlo k porušení nejen směrnice ministerstva financí ze dne 2. dubna 1964, č.j. 314/17.756/64 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, uveřejněné pod č. 10, ve Věstníku ministerstva financí č. 5 ze dne 14.4.1964 ( dále jen směrnice č. 10), ale také vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, i ustanovení § 62 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, dále ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1958 Sb., o správním řádu, s tím, že je prokázaná pasivní legitimace žalovaných a žalobce je oprávněnou osobou. Zamítavé rozhodnutí týkající se dohody o vydání pozemků odůvodnil tím, že na žalované v souvislosti s nabytím vlastnictví k domu přešlo i právo osobního užívání pozemků, avšak jeho vydání brání ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., podle kterého pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku, se oprávněné osobě nevydává. V této souvislosti vyslovil také právní názor, že v případě restituce více nemovitostí jako samostatných věcí ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč.zák.) lze ohledně každé z nich uzavřít samostatnou dohodu o vydání věci a proto, jestliže požadoval žalobce vydání více věcí v jediné dohodě, nelze z toho dovozovat, že by nebyl ochoten akceptovat navrácení pouze některých z nich. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 10. 1999, č.j. 44 Co 633/98-129, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu i ve výroku o povinnosti žalovaných uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu č.p. 1214 v katastrálním území B. a potvrdil výrok, kterým byla zamítnuta žaloba na uzavření dohody na vydání pozemků. V odůvodnění svého rozhodnutí potvrdil právní názor soudu prvního stupně stran nemožnosti vydat pozemky, které byly dány do osobního užívání, ale na druhé straně dovodil, že nelze rozhodnutím přisoudit jiný obsah, než který byl předmětem dohody o vydání věcí a to s odkazem na ustanovení § 153 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), podle kterého rozhodnutí „nad návrh“ není jen to rozhodnutí, kterým se přisoudí více, než je žádáno, ale i takové, kde se přisoudí méně, než bylo žádáno a tudíž se změní obsah dohody. Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 25. 7. 2000, č.j. 28 Cdo 762/2000-144, zrušil oba výše uvedené rozsudky Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku a věc vrátil Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení. Pokud jde o překážku v podobě práva osobního užívání pozemku podle ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. odkázal dovolací soud na nález pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 15/98 a na nález sp.zn. I. ÚS 118/98, v nichž Ústavní soud konstatoval, že tuto překážku nelze chápat jako absolutní, nýbrž pouze jako obecnou, která za splnění podmínek ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nemůže bránit vydání pozemků. Stran případů, kdy předmětem restitučního řízení byla dohoda o vydání většího počtu nemovitostí s odkazem na nález bývalého Ústavního soud ČSFR č. 16/92 a stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 50/93 dovolací soud uvedl, že je třeba vycházet z toho, že každou nemovitost lze považovat za samostatnou věc ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 obč. zák., a proto nemůže obstát názor, že žalobce měl úmysl uzavřít dohodu na vydání všech věcí uvedených v dohodě nebo žádné, ale naopak je třeba uzavřít, že jeho projev vůle směřoval k uzavření dohody o vydání i každé věci zvlášť. Okresní soud v Blansku znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 27.3.2001, č.j. 3 C 790/95-177, tak, že uložil žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí v k.ú. B. a to domu č.p. 1214 a pozemků parc.č. 1395, parc.č. 674/20 a parc.č. 674/26. Dále rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit náklady řízení žalobci, zaplatit náklady státu a zaplatit soudní poplatek. Okresní soud vzal za prokázané, že žalobce se stal jako osoba rehabilitovaná podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 19 odst.1 a § 3 odst. 1 a 4 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., neboť byl z ideální jedné poloviny původním vlastníkem nemovitostí a z druhé ideální poloviny manželem osoby, která zemřela před účinností zákona č. 87/1991 Sb. a jejíž věc přešla do vlastnictví státu. Na druhé straně dospěl k závěru, že J. Š. nelze považovat za oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1991 Sb., neboť nejsou splněny zákonné podmínky tohoto ustanovení. Žalobce se svou manželkou mu sice po svém odchodu do zahraničí darovali darovací smlouvou předmětné nemovitosti a tato smlouva byla registrována Státním notářstvím v Blansku, ale rozhodnutí o registraci bylo zrušeno ke stížnosti pro porušení zákona rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.10 1970, sp.zn. 2 Cz 52/70, který spatřoval porušení zákona v tom, že státní notářství nezkoumalo, zda ohlášení k registraci smlouvy bylo platné, zda plná moc opravňovala zmocněnce i k realizaci smlouvy, zda darovací smlouva byla platně uzavřena v tom smyslu, zda šlo o určitý a srozumitelný právní úkon, a zda následná smlouva žalobce a jeho manželky s J. Š. o dočasném užívání nemovitostí neměla vliv na platnost darovací smlouvy. J. Š. bylo sděleno, že se předmětné nemovitosti vrátily do vlastnictví žalobce a jeho manželky. Okresní soud dále zjistil, že po odsouzení žalovaného a jeho manželky pro trestný čin opuštění republiky k trestu propadnutí jejich majetku státu, státní notářství registraci darovací smlouvy odmítlo a mezi majetek odsouzených byly zahrnuty i předmětné nemovitosti. Soud prvního stupně proto uzavřel, že nemovité věci nepřešly na stát na základě soudního rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu majetku, kterou občan před odchodem do ciziny převedl věc na jiného, ale tyto nemovité věci přešly na stát z vlastnictví žalobce a jeho zemřelé manželky na základě rozhodnutí soudu o trestu propadnutí jejich majetku státu. Okresní soud v Blansku dále vzal za prokázané, že žalovaní jsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. a splňují i zákonné podmínky ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona, to je nabytí nemovitostí od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. V předeslaném směru dospěl soud k závěru, že dům č.p.1214 ačkoliv nebyl kolaudován, bylo lze vzhledem ke stavební dokumentaci a jeho stavebně technickému provedení považovat za rodinný dům a proto také byl jako rodinný dům znalci oceňován.Následně dovodil, že byla-li státní organizace oprávněna stanovit kupní cenu nižší, než byla cena stanovená cenovými předpisy (vyhláška č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí), mohla tak učinit pouze za podmínek stanovených tehdy platnými předpisy o správě národního majetku a to vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, a jejího prováděcího předpisu směrnice č. 10. Protože však stání organizace při podstatném snížení kupní ceny nepostupovala podle