28 Cdo 2516/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2516/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 2. 2012 Spisová značka:28 Cdo 2516/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2516.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 35 předpisu č. 82/1998Sb. § 150 obch. zák. § 153 obch. zák. § 136 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 2. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2516/2011 U S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. Č., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem v Praze 5, U Nikolajky 5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1.950.334,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 120/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2011, č. j. 16 Co 51, 52/2011-535, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po žalované domáhal náhrady škody v podobě ušlého zisku (původně byl nárok uplatněn ve výši 2.087.463,- Kč; po zpětvzetí žaloby co do částky 120.463,- Kč a vyhovění žalobě co do částky 16.666,- Kč zůstala předmětem řízení částka ve výši 1.950.334,- Kč), jež mu měla vzniknout v době od 9. 9. 1999 do 16. 12. 1999, kdy byl ve vazbě. Byl stíhán pro trestný čin obecného ohrožení, avšak trestní řízení bylo po zrušení opatření, kterým bylo trestní řízení zahájeno, zastaveno. Zisk měl žalobci ujít jako jedinému společníkovi a současně jednateli společnosti DONOR SERVIS, spol. s r. o., jejímž předmětem činnosti je oprava nákladních automobilů. Právě žalobce sjednával většinu zakázek, přičemž se v daném případě jedná o výrazně sezónní práce a na konci roku bývají nejvyšší zisky. V roce 1999 v souvislosti s trestním stíháním žalobce nebyly v předmětném období dosaženy zisky předcházejícího ani následujícího roku (což žalobce dokládal znaleckým posudkem J. Š.). Žalobce rovněž požadoval zaplacení částky 78.225,- Kč, představující náklady obhajoby, a částky 42.238,- Kč, tedy ušlý výdělek žalobce; tyto nároky byly v průběhu řízení uspokojeny a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 10. 2010, č. j. 16 C 120/2006-496, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky II. a III.). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co bylo jeho první zamítavé rozhodnutí (rozsudek ze dne 30. 4. 2004, č. j. 16 C 66/2002-173) odvolacím soudem co do částky 16.666,- Kč s příslušenstvím změněno tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci tuto částku; ve zbytku byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen – rozsudkem ze dne 16. 2. 2005, č. j. 11 Co 384/2004-201. Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze však byl vyjma výroku ohledně platební povinnosti žalované ve výši 16.666,- Kč s příslušenstvím zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, č. j. 25 Cdo 1709/2005-220, vzhledem k nesprávné aplikaci ustanovení § 30 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Následně odvolací soud usnesením ze dne 3. 4. 2006, č. j. 16 Co 97/2006-232, rozsudek soudu prvního stupně zrušil (opět vyjma platební povinnosti žalované ve výši 16.666,- Kč s příslušenstvím). Soud prvního stupně dospěl ve svém v pořadí druhém rozhodnutí k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Co do částky 1.082.359,75 Kč shledal právo žalobce promlčeným. Usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 26. 6. 2000, jímž bylo jako nezákonné zrušeno opatření vyšetřovatele Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování o sdělení obvinění žalobci ze dne 8. 9. 1999, bylo žalobci doručeno dne 28. 6. 2000. Podáním datovaným dne 21. 6. 2002 uplatnil žalobce u žalované nárok na náhradu škody, mimo jiné jde-li o ušlý zisk ve výši 884.640,25 Kč. Podáním ze dne 2. 12. 2002 adresovaným žalované žalobce uplatnil celkově nárok na ušlý zisk ve výši 1.967.000,- Kč. Žaloba byla podána u soudu dne 23. 12. 2002. Pokud jde o částku 1.082.359,75 Kč, je tedy právo žalobce na náhradu škody promlčeno, a to vzhledem k dvouleté promlčecí době podle ustanovení § 33 zákona č. 82/1998 Sb. Ačkoliv žalobce byl ve sporu aktivně věcně legitimován a došlo k vydání nezákonného rozhodnutí o vazbě (opatření vyšetřovatele, kterým bylo formou sdělení obvinění zahájeno trestní stíhání, bylo zrušeno usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako nezákonné – vazba byla ve specifikovaném období na žalobci též vykonána), na straně žalobce nelze vznik škody v podobě tvrzeného ušlého zisku stanovit a nelze ani dovodit, zda mělo vzetí žalobce do vazby nějaký vliv na výši tržeb (k tomuto závěru dospěl soud na základě znaleckého posudku Ing. Pavly Císařové, CSc.). Svědci sice vypověděli, že po vzetí žalobce do vazby došlo k odlivu některých stálých zákazníků, avšak znalkyně z knihy faktur vysledovala, že opakující se odběratelé se zde vyskytovali i na konci roku 1999 a na počátku roku 2000. Se závěry jmenované znalkyně korespondují i závěry znalce Ing. Václava Lněničky. Závěry znaleckého posudku Jaroslava Šantrůčka předloženého žalobcem k prokázání jeho tvrzení oba dříve jmenovaní znalci zpochybnili a odmítli. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2011, č. j. 16 Co 51, 52/2011-535, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku II., jde-li o náhradu nákladů státu (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v části přesahující částku 884.640,25 Kč je nárok žalobce na náhradu škody promlčen vzhledem k marnému uplynutí dvouleté promlčecí doby. Ke stavení promlčecí doby podle ustanovení § 35 zákona č. 82/1998 Sb. dochází totiž pouze ohledně té výše nároku, která byla uplatněna u žalované ve smyslu § 14 citovaného zákona, neboť ustanovení § 35 téhož předpisu vztahuje stavení promlčecí doby právě k uplatněnému nároku, tedy i k jeho výši. Žalobci navíc nic nebránilo v tom, aby kvantifikaci škody v žalobou požadované výši provedl již při uplatnění nároku u žalované. Ani v rozsahu částky 884.640,25 Kč však odvolací soud neshledal žalobu důvodnou. Z daňových přiznání společnosti DONOR SERVIS, spol. s r. o., znaleckých posudků i účastnické výpovědi žalobce vyplynulo, že v roce 1999 vykazovala jmenovaná společnost záporné vlastní jmění (v částce přesahující 8.000.000,- Kč) a poprvé dosažený provozní zisk společnosti byl v tomto roce použit ke snížení ztráty, přičemž tímto způsobem bylo postupováno i v následujících letech v případě, že společnost provozního zisku dosáhla. Za zisk v posuzované věci lze však považovat pouze majetkovou hodnotu, která v důsledku vazby ušla žalobci jako fyzické osobě. Nelze za něj považovat případně dosažený provozní zisk společnosti DONOR SERVIS, spol. s r. o., který byl touto společností použit na snížení její ztráty. Jestliže tedy nebylo možné očekávat, že žalobci jako fyzické osobě bude přímo vyplacena jakákoliv částka coby zisk společnosti, nemohl žalobci žádný zisk ujít (srov. § 442 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), což je základním důvodem, pro nějž žalobě nebylo možno vyhovět. Dalším důvodem je pak to, že z provedených důkazů nelze bez dalšího učinit závěr, že hospodářský výsledek společnosti DONOR SERVIS, spol. s r. o., za rok 1999 by byl výrazně lepší v případě, že by na žalobci vazba vykonána nebyla. Vazba sice pro společnost představovala komplikace a byl to právě žalobce, kdo sjednával většinu zakázek, avšak rok 1999 (ale i některé další roky) byl poznamenán značnými výkyvy, kdy společnost měla v období předcházejícím vazbě mimořádné zakázky, a nelze vyloučit, že by k takovým výkyvům docházelo i na konci roku, byť opačným směrem. Ačkoliv dle svědeckých výpovědí pro podnikání v opravě nákladních automobilů jsou typické vyšší tržby koncem roku, nebylo možné na takový vývoj bez dalšího vždy spoléhat, což vyplynulo ze znalecké analýzy účetních dokladů. Nelze proto dovodit, že by společnost DONOR SERVIS, spol. s r. o., při pravidelném běhu věcí právě v roce 1999 dosáhla bez vazby žalobce zisku ve výši, která je požadována touto žalobou coby ušlý zisk. Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání