28 Cdo 2545/2022 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2545/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 10. 2022 Spisová značka:28 Cdo 2545/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2545.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhradní pozemek Dotčené předpisy:§ 11a předpisu č. 229/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 12. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2545/2022-852 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) V. M., narozeného XY, bytem XY, b) J. M., narozeného XY, bytem XY, c) V. P., narozené XY, bytem XY, d) J. M., narozené XY, bytem XY, a e) D. M., narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o převodu jiných zemědělských pozemků oprávněným osobám, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 245/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2022, č. j. 68 Co 419/2021-804, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným rovným dílem, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 50 021,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5. O d ů v o d n ě n í : 1. Rozsudkem ze dne 18. 8. 2021, č. j. 15 C 245/2020-684, Obvodní soud pro Prahu 7 nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci (coby nabyvateli v tam uvedených podílech) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (jeho části oddělené z pozemku parc. č. XY označeným geometrickým plánem), coby náhradního pozemku k uspokojení restitučního nároku žalobců (plynoucího z tam označených rozhodnutí pozemkového úřadu) podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 2022, č. j. 68 Co 419/2021-804, rozsudek soudu prvního stupně toliko zpřesnil v bodě 4., odst. I. jeho výrokové části (kdy jej v tomto bodě formálně změnil tak, že rozsudek doplnil o označení oddělovacího geometrického plánu coby nedílné součásti tohoto rozsudku), jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že rozsudek závisí i na vyřešení otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešených. Za nesprávné považuje dovolatelka posouzení otázky, lze-li její postup při uspokojování restitučního nároku žalobců kvalifikovat jako liknavý či svévolný, jestliže nárok později přecenila, pročež se žalobci v současné chvíli mohou účastnit veřejných nabídek. Dále kritizuje i postup soudů při hodnocení znaleckých posudků o určení ceny náhradního pozemku, namítajíc, že v situaci, kdy v řízení byly k dané otázce předloženy dva znalecké posudky, bylo namístě v souladu s judikaturou dovolacího soudu přistoupit k výslechu obou znalců a vypořádat se s případnými rozpory. Ve vztahu k dokazování také namítá, že soud bez náležitého odůvodnění neprovedl důkaz novým znaleckým posudkem k ocenění žalobci požadované části náhradního pozemku, a současně vytýká, že soudem nebylo provedeno ani navržené místní šetření, ačkoliv tento důkazní návrh žalovaná vznesla opětovně i v odvolacím řízení a odvolací soud jej opomenul. Za nesprávné pak dovolatelka považuje i posouzení otázky převoditelnosti žalobci požadovaného náhradního pozemku za účelem náhradní naturální restituce (namítajíc existenci staveb bránících převodu, funkční souvislost se sousedními nemovitostmi či dotčenost pozemku nájemními smlouvami). Spolu s dovoláním dovolatelka učinila i návrh na odložení právní moci napadeného rozsudku. 4. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“. 5. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je přípustné. 6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 10. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak je jí reflektována i judikatura Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod číslem 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod číslem 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující). 11. K tomuto způsobu uspokojení restitučního nároku lze přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup dovolatelky (a dříve rovněž jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020). Jako liknavý, ba až svévolný lze pak podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, jimž stát bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po op