28 Cdo 2664/2024

Prvním výrokem [bod I] rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 20. 3. 2024, č. j. 68 Co 48/2024-263, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 10. 2023, č. j. 60 C 397/2021-215, změněn ve výroku II (o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky) jen co do určení výše nákladů řízení, „jinak“ byl v tomto výroku potvrzen, stejně tak jako ve výroku I (jímž bylo rozhodnuto ve věci samé tak, že se žalované ukládá zaplatit žalobcům částku 92 400 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení), jakož i ve výroku III (jímž bylo rozhodnuto o nákladech státu). Druhým výrokem [bod II] rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.

Dovoláním žalovaná (dále i jen „dovolatelka“) napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I spatřujíc přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k hodnocení důkazu znaleckým posudkem, potažmo kvantifikaci bezdůvodného obohacení v hladině obvyklého nájemného, dále namítajíc, že postupem soudu bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv (jež vyjmenovává v podaném dovolání). Spolu s dovolacím návrhem učinila i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud dovolání odmítl [§ 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“], neboť není přípustné.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří mezi rozhodnutí, jež jsou vypočtena v ustanovení § 238a o. s. ř., a dovolání proti němu není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovoláním označené otázky odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit. [Proti té části napadeného výroku I, jež se týká nákladů řízení, je pak přípustnost dovolání vyloučena již ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Žalobci uplatněný nárok na peněžitou náhradu koresponduje bezdůvodnému obohacení, jež vzniklo žalované užíváním bytu (bytové jednotky) ve vlastnictví žalobců bez právního důvodu (bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího žalovanou k užívání této cizí věci) za žalobou vymezené období (od září 2019 do července 2020), tedy protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“).

Proti posouzení nároku co do jeho základu žalovaná žádnou dovolací argumentaci (natuž tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání dle § 241a odst. 2 o. s. ř.) ani nevznáší (a kdy jde o závěr odpovídající soudy učiněným zjištěním i předchozím pravomocným soudním rozhodnutím, jež byla vydána ve sporech týchž účastníků o určení vlastnického práva k bytové jednotce a o jejím vyklizení).

Výši peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení – jak se podává již z hodnotících úvah soudu prvního stupě, takto i odvolacím soudem aprobovaných – soudy poměřovaly obvyklým nájemným (cenou, jíž by bylo lze dosáhnout pronájmem srovnatelného bytu v daném místně a čase a za srovnatelných podmínek), při jehož zjišťování vycházely z výsledků provedeného dokazování, zahrnujícího i expertní (znalecké) dokazování (znalecký posudek vypracovaný Ing. Petrem Pohlem, Ph.D., doplněný jeho výpovědí).

Při kvantifikaci bezdůvodného obohacení se tudíž odvolací soud napadeným rozhodnutím nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe (použitelné i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; k tomu srov. i kritérium obvyklé ceny dle § 2999 odst. 1 o. z.), podle níž výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který vznikl obohacené osobě (zde žalované), jež takto realizovala uživatelská oprávnění k cizí věci, aniž by za to platila úhradu a aniž by se tedy její majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat, kdy majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, již by byl nájemce povinen plnit podle platné nájemní smlouvy a kdy se proto výše náhrady poměřuje právě s hladinou obvyklého nájemného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1081/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4211/2010; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018, uveřejněný pod č. 47/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3923/19).

Zpochybňuje-li pak dovolatelka svými námitkami závěry odvolacího soudu o výši obvyklého nájemného v daném místě a čase, při jehož určení se odvolací soud opřel o výsledky provedeného znaleckého dokazování včetně odborného posouzení zjištěných skutečností znalcem, napadá tím v prvé řadě správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou právní, ale skutkových zjištění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016; obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Principálně pak platí, že ani volba metody ocenění v rámci odborné úvahy znalce nepředstavuje otázku právní, jejíž řešení by bylo lze s úspěchem zpochybnit v dovolacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1196/2015).

Nelze pak dovolatelce přitakat ani v tom, že při hodnocení důkazu znaleckým posudkem v přítomné věci soudy nerespektovaly judikaturou vytčená hlediska pro takové hodnocení. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., není však oprávněn přezkoumávat odborné závěry znalce. Zkoumá tedy přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logického odůvodnění vyslovených závěrů a koherence s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v uvážení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3498/2019, ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3376/2019, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1129/2020).

Shora uvedeným požadavkům soudy v případě hodnocení posudku zpracovaného v přítomné věci znalcem Ing. Petrem Pohlem, Ph.D., zřetelně dostály a své závěry – srozumitelné, logické a přesvědčivé – vtělily do odůvodnění svých rozhodnutí (viz zejm. body 25 a 26 odůvodnění soudu prvního stupně, takto aprobované i soudem odvolacím). Není korektní výtka žalované, že šlo o hodnocení „pouze formální“, jestliže se soudy zabývaly i tím, vycházel-li znalec z relevantních (dostupných) podkladů a reflektoval-li ve svých odborných úvahách i výši nájemného placeného při pronájmu obdobných nemovitých věcí ve srovnávané lokalitě. Nehledě na to, že i volba metody ocenění patří již k odborné úvaze znalce, nelze tedy znalci v přítomné věci důvodně vytýkat, že neprovedl porovnání s jinými (obdobnými) pronajímanými nemovitostmi [že rezignoval na určení ceny, jež by byla dosažena při poskytování stejné nebo obdobné služby a že jím dosažené závěry (ani materiálně) nevyhovují kritériím obvyklé ceny dle § 2 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku].

Znalec byl soudem také vyslechnut a své závěry obhájil i ve světle žalovanou uplatněných námitek a předestřených okolností, týkajících se jak dalších komparovaných nemovitostí, tak i stavu posuzované jednotky (jíž žalovaná odmítla zpřístupnit, kdy znalec poté vycházel ze standardního stavebně-technického charakteru jednotky a jejího příslušenství).

Lze přitom se soudy souhlasit i v tom, že naposled uvedené námitky žalované (včetně skutečností vztahujících se ke konkrétnímu stavu posuzované jednotky) mají pro rozhodnutí o žalobou uplatněném nároku význam zanedbatelný, dovozovala-li z nich žalovaná, že obvyklé nájemné mělo být stanoveno cca o třetinu nižší (oproti znalcem určenému nájemnému v částce 13 417 Kč měsíčně), uplatňují-li žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení jen v rozsahu, jemuž odpovídá měsíční nájemné 8 400 Kč, tedy nedosahující ani 2/3 „tržního“ nájemného stanoveného znaleckým posudkem.

Relevanci v přítomné věci pak postrádá i odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1376/2020 (v něm akcentované rozlišování mezi obvyklou cenou věci a její tržní hodnotou), jestliže znalcem v přítomné věci použité označení ceny (nájemného) jako „tržní“ (při provedeném srovnání s jinými obdobnými pronajímanými nemovitostmi) bylo by spíše jen terminologickou nepřesností, nadto bez vlivu na věcnou správnost rozhodnutí.

Přípustnost dovolání pak nezakládá ani tvrzení dovolatelky o porušení ústavně zaručených práv – práva na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v jeho rámci pak práva být slyšen a vyjádřit se k věci a práva na přístup k soudu, kteréžto námitky dovolatelka ani blíže nekonkretizovala. (V řešené věci dovolatelka toliko polemizovala s hodnocením důkazů, potažmo soudy učiněnými zjištěními a na ně navazujícím právním posouzením věci.) Námitka porušení práva na spravedlivý proces nezaloží přípustnost dovolání ani v kontextu závěru Ústavního soudu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), podle něhož je třeba, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Dovolatelka totiž neformulovala žádnou právní otázku, která by se vztahovala k ochraně základních práv a svobod a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu. Nadto nelze přehlédnout, že v přítomné věci žalovaná strana byla v řízení slyšena, své námitky uplatnila a s její argumentací se soudy vypořádaly, ať již jde o argumentaci uplatněnou v řízení před soudem prvního stupně, či v řízení odvolacím.

V situaci, kdy dovolací soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. a/ o. s. ř.), který tak sdílí osud nepřípustného (meritorně neprojednatelného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto, zatímco žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).