28 Cdo 2770/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2770/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 12. 2025 Spisová značka:28 Cdo 2770/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.2770.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vady Smlouva kupní Sleva z ceny Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 2100 o. z. § 2107 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 12. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 504/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2770/2025-884 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) R. K. a b) G. M., zastoupených JUDr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Havránce 1508/14, proti žalovaným 1) D. E. a 2) M. D., zastoupeným JUDr. Sylvou Kopeckou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zborovská 1023/21, o zaplacení částky 376 483,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 35 C 194/2021, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2025, č. j. 26 Co 57/2025-846, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. 35 C 194/2021-805, uložil žalovaným zaplatit žalobcům tam uvedené částky (3 480 Kč, 2 850,28 Kč, 124 423 Kč a 39 962 Kč) se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), ohledně dále požadovaného plnění (2 330 Kč, 10 462,39 Kč, 39 323,47 Kč a 153 653,68 Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a o nákladech státu (výroky IV a V). 2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2025, č. j. 26 Co 57/2025-846, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I pouze tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 2 850,28 Kč s příslušenstvím, jinak (ve zbylém rozsahu) jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů před soudem prvního stupně (výrok II), nákladech odvolacího řízení (výrok III) a nákladech státu (výroky IV a V). 3. Po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a jemu předcházejícího řízení odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněné skutkové i právní závěry ústící v posouzení, že žalobcům (coby kupujícím) vznikl vůči žalovaným (prodávajícím) nárok z vadného plnění – předmětu koupě (nemovitostí), jde-li o tam popisované vady spočívající v chybném propojení čistírny odpadních vod a jímky a propadu venkovní (zámkové) dlažby, jež dle zjištění soudu (po zhodnocení znaleckých posudků, včetně posudku revizního) byly vadami skrytými a přítomnými již v době uzavření kupní smlouvy, resp. při přechodu nebezpečí škody na kupujícího, byť se projevily později (§ 2100 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“), a jež žalobci včas vytkli (§ 2112 o. z.) a důvodně uplatnili právo na přiměřenou slevu z kupní ceny (§ 2107 odst. 1 o. z.). Modifikován byl rozsudek soudu prvního stupně toliko v rozsahu částky 2 850,28 Kč s příslušenstvím (korespondující požadované slevě za dílčí poškození dlažby v koupelně domu, jež byla vadou nikoliv skrytou, ale kupujícím známou již při předání předmětu koupě). 4. Rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a rozhodnuto o nákladech řízení) napadli žalovaní (dále i jen „dovolatelé“) dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené a otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašují, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za dosud nevyřešenou považují dovolatelé otázku, „zda je možné v případě existence více než dvou podobně pravděpodobných skutkových verzí zatížit žalovaného břemenem tvrzení a břemenem důkazním a pro případ, že jednu ze skutkových verzí žalovaný neprokáže, může mít soud za prokázanou jinou ze skutkových verzí, a pokud ano, za jakých podmínek“. Dovolatelé namítají, že soud v přítomné věci „přetočil“ (obrátil) důkazní břemeno (jde-li o zjištění, zda věc vykazovala vady, resp. z jakých příčin došlo později k jejímu poškození), které dle jejich mínění fakticky (a nesprávně) přenesl na žalované. Dovolatelé přitom kritizují i soudy učiněná zjištění s odkazem na odlišné závěry znaleckých posudků, majíce pak výhrady i k jejich hodnocení. Výslovně pak brojí i proti výroku o nákladech řízení a namítají, že odvolací soud pochybil při určení jejich výše. Navrhují zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, v situaci, kdy dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř. a kdy dovolání proti němu není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. (k tomu viz dále). 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Otázka dělení důkazního břemene (či plnění poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř.) v přítomné věci přípustnost nezakládá, již proto, že v posuzované věci odvolací soud neuzavřel, že relevantní skutečnosti o tom, zda věc vykazovala žalobci (kupujícími) vytknuté (skryté) vady (a zda byly přítomny již v době přechodu nebezpečí z prodávajících na kupující), zůstaly neprokázány, nýbrž při svém rozhodování vycházel z dokazováním bezpečně zjištěného stavu o přítomnosti takových vad (závěr skutkový). 8. Nešlo tedy o stav označovaný jako „non liquet“ (o situaci, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána a kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala; srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001), v níž by byla pro rozhodnutí určující otázka, kterou ze stran sporu tížilo důkazní břemeno. 9. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 10. Ačkoliv pak dovolatelé ohlašují, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky výše zmíněné, i jejich konkrétní argumentace (zejm. ve vztahu k příčinám propadu zámkové dlažby) nese se zejména v duchu zpochybňování skutkových zjištění (či také prosazování vlastní verze skutkového stavu; kupř. uvádí-li dovolatelé, že projektovou dokumentací, jež byla předána i žalobcům, byl prokázán pochozí charakter převážné části dlažby, nebo že všechny podkladné vrstvy dlažby byly řádně zhutňovány) a soudy provedeného hodnocení důkazů. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů soudy nižšího stupně (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998