28 Cdo 2777/2006 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2777/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 8. 2007 Spisová značka:28 Cdo 2777/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2777.2006.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2777/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalované Čs, r., a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení 308 511,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 248/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006, č. j. 15 Co 106/2006-99, takto: Rozsudek   Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006, č. j. 15 Co 106/2006-99, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 7. 2005, č. j. 11 C 248/2002-81,  se zrušují a věc se vrací Obvodního soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006, č. j. 15 Co 106/2006-99, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 7. 2005, č. j. 11 C 248/2002-81, kterým byl zamítnut žalobní návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 308.511,- Kč s 18 % úrokem z prodlení ročně z dlužné částky od 1. 11. 2001 do zaplacení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovanou byla dne 1. 7. 1999 uzavřena smlouva o převodu ideálního spoluvlastnictví jednotky a pozemků, na základě které se žalobce stal vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 291/17914 na nebytové jednotce č. 1239/205 nacházející se v 1. podzemním podlaží budovy č. p. 1239 postavené na pozemku parcely č. 2342/161 a 2342/168 a vymezeného odstavným garážovým boxem č. 148 o výměře 16,35 m2 a spoluvlastnického podílu o velikosti 291/65327 na společných částech domu č.p. 1239 a na pozemcích  parcely č. 2342/159, 2342/160, 2342/161, 2342/162, 2342/163, 2342/164, 2342/165, 2342/166, 2342/167, 2342/168, 2342/169 a 2342/74, to vše v katastrálním území K. obec P. Odvolací soud vzal za prokázané, že právní účinky vkladu nastaly ke dni 9. 11. 1999. Též zjistil, že žalobce zaplatil na základě výše uvedené smlouvy žalované kupní cenu 308.511,- Kč, a že žalobce s dalšími spoluvlastníky opakovaně vytýkali žalované vady na výše uvedených nebytových prostorách, které žalovaná průběžně odstraňovala. Dne 15. 10. 2001 žalobce doručil žalované dopis, na základě něhož odstoupil od smlouvy uzavřené dne 1.7.1999 z důvodu vad, které byly opakovaně reklamovány a nebyly odstraněny a vyzval žalovanou k vrácení kupní ceny. Vzal za prokázané, že ke dni odstoupení žalobce od smlouvy vykazovalo garážové stání žalobce vady, které byly odstranitelné a nebránily řádnému užívání žalobcova garážového stání. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce dopisem ze dne 12. 10. 2001 nemohl platně odstoupit od smlouvy, neboť nebyly naplněny důvody odstoupení od smlouvy podle § 507 o. z. (vady byly odstranitelné, garáž bylo možno užívat k jejímu účelu) ani podle § 597 o. z. (žalobce si ve smlouvě nevymínil žádné konkrétní vlastnosti a žalovaná jej ve smlouvě neujistila, že převáděná věc je bez vad). Dospěl k závěru, že v dané věci nejde o prodej výrobků a poskytování služeb ve smyslu § 1 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, proto není dán důvod pro odstoupení od smlouvy podle § 19 odst. 3 téhož zákona. Podle odvolacího soudu v daném případě se nejedná o službu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. j) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, neboť se jednalo o úplatný převod nebytové jednotky s podílem na společných částech budovy a pozemcích ve smyslu zák. č. 72/1994 Sb., přičemž bytová ani nebytová jednotka nejsou spotřebním zbožím. Vyslovil, že zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, tedy na daný případ aplikovat nelze. Odvolací soud připomenul, že věcná příslušnost soudu sama o sobě aplikaci určitého právního předpisu na projednávanou věc neřeší. Doplnil, že v dané věci nebyly splněny ani podmínky ve smyslu § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., neboť nebyla vznesena řádná reklamace. Dále dodal, že listinu ze dne 21.8.2001 je nutno posoudit jako nepřípustný důkaz. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že pokud žalobce v řízení neprokázal důvod pro odstoupení od smlouvy uzavřené dne 1.7.1999, nemá právo na zaplacení kupní ceny. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že právní otázka se týká aplikovatelnosti zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, na uplatněný nárok žalobce, tj. vrácení kupní ceny po odstoupení od smlouvy o převodu nebytové jednotky. Poukazoval na skutečnost, že při uzavírání předmětné smlouvy se žalobce nacházel v postavení spotřebitele a žalovaná naopak jednala v postavení podnikatelky v rámci své podnikatelské činnosti, neboť za účelem dosažení zisku soustavně staví bytové či nebytové jednotky a prodává je konečným spotřebitelům. Podle dovolatele zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, je nutno aplikovat i na prodej nebytové jednotky, tudíž na daný případ. V této souvislosti poukazoval na dopis České obchodní inspekce ze dne 14. 10. 2005, který prokazuje současnou praxi. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.               Jak plyne z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, spočívá jeho potvrzující  rozhodnutí předně na závěru o nemožnosti aplikace ustanovení vztahujících se na spotřebitelské smlouvy na daný případ, v němž předmětem převodu byla nebytová jednotka ve smyslu ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. Podpůrně pak odvolací soud vyšel z výsledků dokazování a jejich zhodnocení o tom, že žalobce při uplatňování reklamačních nároků učinil úkon, který je neurčitý a nejasný, neboť z něho nebylo patrno, jaké vady vlastně vytýkal a jaký druh nároků plynoucích pro něj ze zákona si zvolil. Z důvodů, které budou dále uvedeny, dospěl dovolací soud k prejudiciálnímu závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, řešilo právně relevantní otázky v rozporu s hmotným právem, takže dovolání považoval za přípustné a přistoupil k jeho  meritornímu projednání. Dovolací soud předně připomíná, že v rozsudku sp. zn. 33 Odo 1314/2005 řešil obecně povahu spotřebitelských smluv ve vztahu k ustanovení § 612 a násl. o. z. Při skutkovém stavu, kdy fyzická osoba uzavřela s právnickou osobou kupní smlouvu ve smyslu § 588 a násl. o. z., jejímž předmětem byl prodej bytové jednotky, dovodil dovolací soud nejdříve, že s ohledem na ustanovení § 118 odst. 2 o. z. a zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), byl předmět kupní smlouvy možný a dovolený. Dovolací soud dále vyšel ze zvláštní úpravy smlouvy o prodeji zboží v obchodě, na jejímž základě vzniká rovněž vztah mezi prodávajícím a kupujícím, avšak na rozdíl od obecné úpravy kupní smlouvy (§ 588 a násl. o. z.) je při prodeji v obchodě p