28 Cdo 2789/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2789/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 9. 2007 Spisová značka:28 Cdo 2789/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2789.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2789/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce M. Š.,  zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) MUDr. M. Š.,  zastoupenému  advokátkou a 2) S. l. p., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátkou, o určení, že žalobce je nájemcem hrobového místa a vlastníkem hrobového příslušenství, vedené Okresním soudem v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 253/2004, o dovolání 2. žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2007, č.j. 56 Co 667/2006-101, takto: I.  Dovolání se v části, v níž směřuje do výroku o nákladech řízení, odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2007, č.j. 56 Co 667/2006-101, se v měnícím výroku, jímž bylo určeno, že žalobce je nájemcem hrobového místa na pohřebišti v D. o délce 1 m a šířce 0,9 m, tj. o celkové ploše 0,9 m2, a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č.j. 56 Co 667/2006-101, změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech (soud prvního stupně) ze dne 4. 10. 2006, č.j. 16 C 253/2004-87 (vydaný poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 31. 8. 2005, č.j. 16 C 253/2004-62, byl usnesením odvolacího soudu ze dne 28. 4. 2006, č.j. 56 Co 553/2005-71, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) v části tak, že určil, že „žalobce je nájemcem hrobového místa na pohřebišti v D.  o délce 1 m a šířce 0,9 m, tj. o celkové ploše 0,9 m2“ (dále jen „hrobové místo“), a že je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaného hrobového příslušenství; ve zbývající části, v níž byla žaloba o určení vlastnictví k hrobovému příslušenství vůči 2. žalované zamítnuta, prvostupňový rozsudek potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle zjištění soudu prvního stupně byla dne 20. 6. 2000 mezi 2. žalovanou jakožto pronajímatelkou a H. Š. (babičkou žalobce a matkou 1. žalovaného) jakožto nájemkyní uzavřena smlouva o nájmu hrobového místa, a to na dobu určitou do 30. 6. 2002. Jelikož se dne 4. 4. 2002 obě účastnice ústně (resp. konkludentně) dohodly na ukončení nájemní smlouvy, uzavřela 2. žalovaná téhož dne nájemní smlouvu k hrobovému místu na dobu 10 let se žalobcem. Třetí nájemní smlouvu k témuž hrobovému místu uzavřela 2. žalovaná s 1. žalovaným dne 11. 12. 2002, a to taktéž na období 10 let. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, avšak dospěl k odlišným právním závěrům. Nájemní smlouvu ze dne 4. 4. 2002 shledal platnou, neboť k jejímu uzavření došlo v době, kdy již byla dohodou ukončena nájemní smlouva ze dne 20. 6. 2000; k námitce, že nájemní smlouva ze dne 4. 4. 2002 je z důvodu neplatného ukončení předchozí nájemní smlouvy neplatná, uvedl, že v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 20. 6. 2000 žádný zákon neukládal povinnost uzavírat smlouvu o nájmu hrobového místa v písemné formě (její obligatorní písemnou formu stanovil až zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2002). Za této situace nedodržení účastníky sjednané písemné formy úkonu, jímž byla tato nájemní smlouva změněna, zakládá pouze relativní neplatnost takového úkonu ve smyslu § 40a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“); navíc relativní neplatnosti úkonu se nemůže dovolávat osoba, která tuto neplatnost způsobila, v konkrétním případě tedy 2. žalovaná. Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu měnícího výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a 2. žalovanou) podala dovolání 2. žalovaná; jeho přípustnost (ač mylně hovoří o „důvodech“) opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a co do dovolacího důvodu (zde již přiléhavě) odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že nájemní smlouva ze dne 4. 4. 2002 je platná a že žalobce je nájemcem hrobového místa. Uvádí, že odvolací soud při konstatování relativní neplatnosti této nájemní smlouvy zcela ignoroval ustanovení § 572 odst. 2 a 3 obč. zák., která „umožňují zrušit dosud nesplněný závazek či jeho část dohodou, aniž by vznikl nový závazek, avšak současně stanoví pro takovou dohodu obligatorní písemnou formu, pokud se zrušuje závazek uzavřený písemně“; přitom je nerozhodné, že písemná forma smlouvy nevyplývala ze zákona, ale vzešla z volby smluvních stran. Nájemní smlouvu ze dne 4. 4. 2002 je proto nutné považovat za absolutně neplatný právní úkon. H. Š. tak byla nájemkyní hrobového místa až do okamžiku svého úmrtí (22. 5. 2002); poté došlo v souladu s ustanovením § 26 odst. 5 (správně § 25 odst. 6) zákona č. 256/2001 Sb. k přechodu nájmu hrobového místa na jejího právního nástupce, jímž se na základě výsledků dědického řízení stal 1. žalovaný. Z těchto důvodů 2. žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek v dovoláním napadených výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a uložil žalobci zaplatit 2. žalované náklady dovolacího řízení. Žádný ze zbývajících účastníků se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); existenci takových vad dovolatelka nenamítá a tyto vady nevyplývají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci; obecně je právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 37 odst. 2 obč. zák. právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný. Podle § 40 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný (odst. 1). Písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně (odst. 2). Podle § 40a věty první až třetí obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 55, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Podle § 572 obč. zák. strany se mohou dohodnout, že nesplněný závazek nebo jeho část se ruší, aniž by vznikl nový závazek. Nevyplývá-li z dohody něco jiného, zrušovaný závazek zaniká, když návrh na jeho zrušení byl přijat druhou stranou (odst. 2). Dohoda o zrušení závazku musí být uzavřena písemně, jestliže se zrušuje závazek sjednaný písemně (odst. 3). Podle § 25 odst. 6 věty první zákona č. 256/2001 Sb. je-li nájemcem (hrobového místa) fyzická osoba, přechází nájem na její dědice. V projednávané věci došlo dne 4. 4. 2002 mezi H. Š. a 2. žalovanou k ústní dohodě o zrušení smlouvy o nájmu hrobového místa ze dne 20. 6. 2000; předmětná nájemní smlouva byla účastnicemi uzavřena písemně, ačkoli v okamžiku jejího uzavření zákon obligatorní písemnou formu takové smlouvy nestanovil. Ustanovení § 57