28 Cdo 2796/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2796/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 4. 2025 Spisová značka:28 Cdo 2796/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.2796.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 1 předpisu č. 108/1945 Sb. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 4. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 23.06.2025III.ÚS 1840/25 Veronika Křesťanová odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost<br/>odmítnuto pro nepřípustnost9. 7. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2796/2024-191 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Enfant terrible Divin, identifikační číslo osoby 082 74 894, se sídlem v Praze 2 – Vinohrady, Záhřebská 562/41, zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 3, Boleslavská 2178/13, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, identifikační číslo osoby 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 5 955 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 77 C 97/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2024, č. j. 30 Co 73/2024-121, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu) 1. Rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, č. j. 30 Co 73/2024-121, Městský soud v Praze (odvolací soud) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 31. 10. 2023, č. j. 77 C 97/2022-71, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 5 955 USD se specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I); k tomu odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 2. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“), a důvodnost tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a „na jeho protiústavnosti“. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 3. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření navrhujíc jeho odmítnutí. 4. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Dovolání není přípustné. 7. V situaci, kdy žalobce odvozuje svou věcnou legitimaci od právního nástupnictví po J. M., coby původním vlastníku nemovitého majetku, jenž mu byl (bez náhrady) konfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., odvolací soud jako pro rozhodnutí určující důvodně identifikoval otázku, lze-li se náhrady za takto konfiskovaný majetek (či od jeho konfiskace odvozované pohledávky) domáhat mimo rámec restitučního zákonodárství, již vyřešil – se závěrem negativním – v souladu s odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu (srovnej kupř. nález pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 45/97, nebo nálezy ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14, ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, a ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 1255/13). Podle ustálené judikatury je na restituční legislativu nutno nahlížet jako na celek, upravující restituční nároky způsobem v zásadě uzavřeným a vyčerpávajícím, přičemž závěr o poměru restitučních předpisů (coby leges speciales) k předpisům obecným (podle nichž proto v těchto situacích postupovat nelze) byl vztažen i na případy majetkových křivd, k nimž došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.). Citované závěry byly reflektovány i rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz i odvolacím soudem odkazovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1944/2003, a ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 137/2015, obdobně srovnej např. i usnesení ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 321/2013, ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1484/2015, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3699/2017), a to i v případech požadované peněžité kompenzace za majetek znárodněný na základě předpisů z let 1945 – 1948 (včetně dekretů prezidenta republiky), za nějž dříve nebyla poskytnuta náhrada. Důvodně pak odvolací soud poukázal i na judikaturu, podle níž se kompenzace nelze domáhat ani z jiných právních titulů, včetně náhrady škody (viz odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 600/2007). 8. Z konstantní judikatury se současně podává, že ke konfiskaci majetku podle dekretů č. 108/1945 Sb. (srov. § 1 odst. 1), popř. dekretu č. 12/1945 Sb., docházelo s okamžitou platností (ke dni účinnosti dekretů) a bez náhrady, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo již jen deklaratorní charakter (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016). Konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. (jakož i dekretu č. 12/1945 Sb.) byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno. V již shora odkazovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, Ústavní soud současně dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998, publikovaný pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení). 9. Na shora uvedených závěrech (a použitelnosti odkazované judikatury i v přítomné věci) nic nemění ani žalobcem vytvořený konstrukt o vzniku (individuální) „reparační pohledávky za Německem“ a (údajném) ručení České republiky za splnění tohoto závazku, jenž fakticky (byť nepřímo) sleduje stejný cíl – dosažení náhrady od státu (žalované České republiky) za majetek konfiskovaný bez náhrady na základě poválečných dekretů prezidenta republiky, a to mimo rámec restitučního zákonodárství (přičemž odkazovanou ustálenou rozhodovací praxí jsou pochopitelně reprobovány i pokusy o obcházení restitučních předpisů). 10. Za daného stavu není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s další judikaturou Ústavního soudu, jež vychází ze stejných principů a akcentuje specialitu restitučního zákonodárství, vytěsňujíc použití obecných předpisů (k tomu znovu srovnej. zejm. stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05), ovšem ani se zásadami, z nichž vychází dovolatelem opakovaně odkazovaný nález pléna Ústavního soudu z 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, uveřejněný pod č. 55/1995 Sb., jehož nosné důvody se připínají i k otázkám legality a legitimity dekretu prezidenta republiky č.