28 Cdo 3354/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3354/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 4. 2015 Spisová značka:28 Cdo 3354/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3354.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Nebytové prostory Podnájem Výklad projevu vůle Dotčené předpisy:§ 35 odst. 2 obč. zák. § 451 obč. zák. § 266 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 6. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3354/2014U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně T. C. N. (R.), IČ 679 62 980, P., proti žalované: Michelské pekárny a.s., IČ 161 92 583, se sídlem v Praze 4, Pekárenská 10/1151, zastoupené Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, o zaplacení 160.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení 239.988,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 105/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2014, č. j. 93 Co 172/2014-145, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, č. j. 20 C 105/2013-99, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 160.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobkyni uložil zaplatit žalované částku 239.988,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Podle skutkových zjištění obvodního soudu mezi sebou účastníci řízení uzavřeli smlouvu o podnájmu nebytových prostor, na jejímž základě vzniklo žalobkyni oprávnění užívat tyto prostory v období od 1. 4. 2009 do 31. 12. 2013, za což se žalobkyně zavázala žalované uhradit jednorázovou nevratnou fixní částku ve výši 1.000.000,- Kč splatnou v 60 měsíčních splátkách a dále platit podnájemné ve výši 80.000,- Kč měsíčně. Žalobkyně rovněž žalované poskytla částku 160.000,- Kč coby kauci. Po dobu trvání podnájemního vztahu žalobkyně sjednané povinnosti řádně plnila, avšak po jeho předčasném ukončení v roce 2012 podnájemné, jakož i splátky jednorázové částky hradit přestala, pročež žalovaná započetla pohledávku žalobkyně na vrácení kauce proti vlastní pohledávce na doplacení zbytku fixní úplaty. Soud konstatoval, že částka 1.000.000,- Kč nepředstavovala pouhou součást podnájemného, ale že k jejímu zaplacení se žalobkyně zavázala v souvislosti s uzavřením smlouvy o podnájmu bez vazby na samotné užívání nebytových prostor, pročež její povinnost splácet tuto částku trvala i po skončení podnájemního vztahu. Bylo tedy třeba zamítnout žalobu, v níž žalobkyně požadovala vrácení složené kauce, a naopak vyhovět vzájemnému návrhu žalované na zaplacení té části jednorázové úplaty, kterou žalobkyně dosud nesplatila a jež nebyla pokryta ani žalovanou provedeným započtením. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2014, č. j. 93 Co 172/2014-145, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 160.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve výroku II. tak, že vzájemný návrh žalované na zaplacení 239.988,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Podle odvolacího soudu ze smlouvy sjednané mezi účastníky nebylo možno dovodit, že by částka 1.000.000,- Kč představovala jakýsi poplatek za uzavření smlouvy, neboť podle vyjádření ve smlouvě i úmyslu jejích stran tvořila tato suma součást úplaty za podnájem, tj. plnění poskytovaného v souvislosti s užíváním nebytových prostor. K námitce žalované, že v této úhradě se odrážela lukrativita předmětných prostor, odvolací soud uvedl, že tuto lukrativitu je nutno zohlednit ve výši podnájemného, nikoli ve zvláštních platbách, za něž druhá smluvní strana neobdrží žádné protiplnění. Dle odvolacího soudu nemohlo být úmyslem stran zaplacení této úhrady v plné výši při předčasném skončení podnájemního vztahu, požadavek žalované na její doplacení je navíc v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku dle § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Nesrovnalosti v jednotlivých ustanoveních podnájemní smlouvy přitom musely jít dle § 266 obch. zák. k tíži žalované, která návrh smlouvy vypracovala. Odvolací soud rovněž poznamenal, že žalovaná ani po jeho výzvě nedoplnila důkazy o předchozím udělení písemného souhlasu pronajímatelů s podnájmem, jenž je dle § 6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, podmínkou platnosti podnájemní smlouvy. Nárok žalobkyně bylo nutno posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), ať už byla podnájemní smlouva uzavřena platně, či nikoli. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež označuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přičemž jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka v první řadě zdůrazňuje, že podnájemní smlouva mezi účastníky řízení byla sjednána platně, neboť k jejímu uzavření byl udělen výslovný souhlas pronajímatelů již v nájemní smlouvě. Tuto smlouvu v odvolacím řízení dovolatelka nepředložila, jelikož výzva odvolacího soudu k jejímu předložení byla uvedena v jiné části předvolání, než bylo rozumně možné očekávat. Dovolatelka dále rozporuje názor odvolacího soudu, že jednorázová fixní částka, kterou se žalobkyně zavázala v podnájemní smlouvě zaplatit, představovala součást úplaty za podnájem a povinnost k její úhradě zanikla s ukončením podnájemního vztahu. O skutečnosti, že strany podnájemní smlouvy jednoznačně odlišovaly průběžně placené měsíční podnájemné od fixní úplaty, jež byla toliko rozložena do splátek, svědčí to, že sjednaná kauce odpovídá podnájemnému za dva měsíce bez zohlednění splátek jednorázové úhrady, i fakt, že úhradu částky 1.000.000,- Kč rozvrhly smluvní strany do 60 měsíčních splátek, ačkoli podnájem byl sjednán pouze na dobu 57 měsíců. Výkladem upřednostňujícím v souladu s § 35 odst. 2 obč. zák. obsah právního úkonu a vůli účastníků smlouvy nebylo možné dospět k jinému závěru, než že se žalobkyně zavázala k placení dvou rozdílných částek se samostatnými splátkovými kalendáři, přičemž povinnost k uhrazení jednorázové fixní úplaty trvá i po skončení podnájmu. Nelze-li o významu relevantních ustanovení podnájemní smlouvy mít pochybnosti, není na místě ani aplikace § 266 odst. 4 obch. zák. Za nesprávný pokládá dovolatelka též závěr odvolacího soudu o rozporu požadavku na poskytnutí jednorázové nevratné úplaty 1.000.000,- Kč se zásadami poctivého obchodního styku dle § 265 obch. zák., neboť mezi podnikateli je obvyklé sjednávat vedle pravidelné měsíční úplaty za podnájem ještě další úplatu za samotné uzavření smlouvy. Teze, podle nichž by lukrativitu prostor tvořících předmět podnájmu bylo nutno zohlednit ve výši podnájemného, pokládá dovolatelka za nesprávné, neboť je věcí autonomie vůle smluvních stran, jakým způsobem hodlají tuto lukrativitu reflektovat. Dovolatelka po právu započetla na kauci svou trvající pohledávku za žalobkyní, a na její straně tudíž nevzniklo bezdůvodné obohacení, které by byla povinna vydat, naopak je to žalobkyně, kdo dovolatelce dluží částku odpovídající dosud neuhrazené části jednorázové fixní úplaty. Dovolatelka proto navrhuje Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 160.000,- Kč s příslušenstvím zamítne a žalobkyni uloží zaplatit dovolatelce částku 239.988,- Kč s příslušenstvím, jakož i náklady řízení, eventuálně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil věcně příslušnému soudu k novému projednání. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každ