28 Cdo 339/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 339/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 3. 2007 Spisová značka:28 Cdo 339/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.339.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1552/07 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 339/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobců a) Ing. P. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Alfrédem Schönfeldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žitná 25, b) Ing. L. H., c) M. H., d) M. H., e) V. H., zastoupené Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, ul. Komenského 241, proti žalované M. Z., zastoupené JUDr. Miroslavou Krechlerovou, advokátkou se sídlem Praha 1, ul. Dušní 906/8, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 316/2001, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. května 2006, č. j. 22 Co 14/2006 – 214, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil svým rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně (kterým tento soud zamítl žalobu na vyklizení pozemků blíže specifikovaných ve výroku odvoláním napadeného rozsudku) s tím, že jej považoval za věcně správný. Soud prvního stupně vycházel z převážně správného skutkového zjištění a ačkoliv se odvolací soud ne zcela ztotožnil s jeho právním hodnocením, výsledný právní závěr za správný pokládal. Odvolací soud došel k závěru, že nesprávné bylo skutkové zjištění soudu prvního stupně o tom, že dědické řízení po K. H. (právním předchůdci účastníků tohoto řízení) je pravomocně skončeno. To však dle odvolacího soudu nebylo podstatné pro rozhodnutí ve věci vyklizení žalované z předmětných pozemků. Právní předchůdkyně žalované získala některé z předmětných pozemků (blíže specifikovaných v odůvodnění napadeného rozhodnutí) na základě rozhodnutí Okresního úřadu Praha – východ – Pozemkového úřadu ze dne 30. 10. 1992, 12. 11. 1992 a 24. 11. 1992 ve znění rozhodnutí ze dne 19. 11. 1992, přičemž všechna tato rozhodnutí jsou již pravomocná a byl podle nich zapsán vklad vlastnického práva právní předchůdkyně žalované. Ostatní sporné pozemky získala právní předchůdkyně žalované na základě jiných právních skutečností. Žalobci tvrdí, že jsou spoluvlastníky předmětných pozemků, a to jako dědici po K. H., když toto dědické řízení nebylo dosud pravomocně skončeno. Co se týče pozemků č. 645/97 a 645/102 v k. ú. L. a 225/3 v k. ú. M., nebyly nikdy předmětem dědictví po K. H. Žalobcům tak v tomto případě nesvědčí aktivní věcná legitimace ve smyslu ustanovení § 126 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů. Tuto aktivní věcnou legitimaci však žalobci nemají ani ve vztahu k dalším pozemkům, neboť rozhodnutí pozemkového úřadu podle ust. § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (na jehož základě právní předchůdkyně žalované vlastnictví k předmětným nemovitostem nabyla) je třeba chápat jako rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti, které není jen rozhodnutím deklarujícím právním stav, ale rozhodnutím realizujícím institut zvláštního způsobu restituce práv původního vlastníka a tedy tato práva konstituující. Soudy v civilním soudním řízení pak mimo rámce správního soudnictví jsou oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní). Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce a) dovolání, jehož přípustnost dovozuje na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), přičemž dané rozhodnutí napadá z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Soudy obou stupňů podle dovolatele pochybily, když nepřerušily řízení dle ustanovení § 109 odst. 2 písm c) o. s. ř., neboť výsledek dosud probíhajícího dědického řízení po původním vlastníkovi předmětných pozemků by měl zásadní dopad do souzeného sporu. Rozhodnutí o vlastnictví v dědickém řízení má přednost před rozhodnutím orgánu rozhodujícího v restitučních věcech, které navíc bylo vydáno na základě nesprávných a nepravdivých údajů. Odvolací soud sice dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, ovšem na základě jiného právního hodnocení skutkového stavu, a to aniž aplikoval ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. Dovolatel považuje takový postup za nesouladný se zásadami spravedlivého procesu poukazujíce na to, že odvolací soud řešil věc rozdílně, než je závazný právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn III. ÚS 618/04. Dovolatel taktéž podkládá za nicotné rozhodnutí (v rámci restitučního řízení), „jímž byly vydány nemovitosti osobě, která nesplňuje kritéria osoby oprávněné.“ Co se týče pozemků, ohledně nichž odvolací soud uvedl, že nebyly nikdy předmětem dědického řízení po K. H., a tudíž žalobcům nesvědčí aktivní věcná legitimace, dovolatel namítá, že pokud někdo získal věc na základě absolutně neplatného právního úkonu a naložil s věcí tak, že ji převedl na jiného proti jinému plnění, je povinen pravému vlastníkovi vydat i to, co za tuto věc získal.“ Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a zároveň i rozsudek soudu prvního stupně. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem. Dovolání je však nepřípustné. Podle ust. § 236 odst.1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm b) o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Dovolací soud pokládá závěry odvolacího soudu za souladné s hmotným právem i s ustálenou judikaturou. Namítá-li dovolatel, že soudy obou stupňů měly přerušit řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm c) o. s. ř., nezpochybňuje tím právní posouzení věci, což je nezbytné pro založení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm c) o. s. ř. Tato námitka poukazuje toliko na možné vady řízení, které může dovolací soud zkoumat teprve tehdy, je-li založena přípustnost dovolání. Nad rámec odůvodnění pak dovolací soud konstatuje, že postup soudu dle § 109 odst. 2 o. s. ř. závisí toliko na jeho úvaze. Uvedené ustanovení uvádí, že soud „může“ přerušit řízení, a to na rozdíl od předchozího odstavce, kde se stanoví, že soud řízení „přeruší“. Soud tak řízení přerušit může, ale také nemusí (podobně i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2501/98). Není též možné připustit dovolání z důvodu výhrady dovolatele týkající se změny právního hodnocení skutkového stavu provedeného odvolacím soudem, neboť se jedná rovněž o námitku vztahující se k procesnímu postupu soudu. Dovolací soud nadto má za to, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že dědické řízení po právním předchůdci účastníků tohoto řízení nebylo dosud pravomocně skončeno, jedná se o zjištění skutkové povahy, než-li o právní hodnocení skutkového stavu. Odvolací soud též postupoval správně, když vycházel z rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného ve smyslu § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Z rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 2