28 Cdo 374/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 374/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 2. 2007 Spisová značka:28 Cdo 374/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.374.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1197/07 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 374/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a) Ing. P. J., b) Ing. P. P., a c) Ing. J. P., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) L. H., a 2) R. K., o určení vlastnictví, vedené Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 165/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.9.2006, č.j. 17 Co 199, 200/2006-117, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27.3.2006, č.j. 11 C 165/2003-87, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11.4.2006, č.j. 11 C 165/2003-89, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. 666/28, parc. č. 666/30, parc. č. 666/31, parc. č. 666/32 a parc. č. 666/36 v katastrálním území K., obec P. (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Provedeným dokazováním dospěl soud prvního stupně ke zjištění, že žalovaní dne 26.9.1991 požádali v souladu s ust. § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) tehdejší povinnou osobu – V. r. ú. p. a i. s. P., s.p., o vydání původního pozemku parc. č. 666/13        (z něhož byly později předmětné pozemky vyčleněny), načež podáním ze dne 14.12.1992 (doplněným dne 16.12.1992) žádali Pozemkový úřad Magistrátu h. m. P. o určení jejich vlastnictví k pozemku parc. č. 666/13. V následném restitučním řízení bylo určeno, že uvedené pozemky spadají do režimu zákona o půdě, a dne 25.4.2002 byly tyto pozemky pozemkovým úřadem vydány do vlastnictví žalovaných. Soud dále zjistil, že pozemky byly v rámci tzv. malé privatizace dne 2.11.1991 jako součást provozní jednotky vydraženy obchodní společností V., spol. s r.o., a dne 3.12.1991 na základě předávacího protokolu vydražiteli odevzdány. Následně byly kupními smlouvami ze dne 29.4.2004 převedeny do podílového spoluvlastnictví žalobců. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť podle § 2 odst. 3 písm. a) zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, předmětem převodu vlastnictví nemohou být provozní jednotky, na které se vztahuje zákon o zmírnění následků některých majetkových křivd, a to po dobu, po kterou trvá nárok oprávněných osob na jejich vydání, což „má za následek, že dražba je neplatná podle § 39 o.z. pro rozpor se zákonem, V. s.r.o. (správně „V., spol. s r.o.“) se vlastníkem nestal a nemohl tedy platně prodat věc komukoli dalšímu“, a podle téhož ustanovení jsou tak neplatné i kupní smlouvy ze dne 29.4.1994. Soud dále uvedl, že žalobci nemohli nabýt vlastnictví k předmětným pozemkům ani vydržením, jelikož se stali držiteli pozemků nejdříve dne 29.4.1994, přičemž zákonem požadovaná desetiletá vydržecí lhůta s ohledem na námitky žalovaných ze dne 26.9.2003 jakož i skutečnost, že žalobci se o nároku žalovaných dozvěděli nejpozději dne 9.2.2001, nemohla uplynout, neboť žalobci nebyli po celou dobu jejího trvání v dobré víře, že s věcí nakládají jako s vlastní. K odvolání žalobců Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19.9.2006, č.j. 17 Co 199, 200/2006-117, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že dopisem ze dne 26.9.1991 byl žalovanými řádně a včas uplatněn restituční nárok k původnímu pozemku parc. č. 666/13. Není přitom rozhodné, že z obsahu listiny nevyplývá, zda byl nárok uplatněn podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, či podle zákona o půdě, ale to, že v následném restitučním řízení byl shledán důvodným. Podle odvolacího soudu „je zcela zřejmé, že zařazení těchto pozemků do malé privatizace podle zákona č. 92/91 Sb. (odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zaměňuje zákon č. 92/1991 Sb., upravující tzv. velkou privatizaci, a zákon č. 427/1990 Sb., upravující tzv. malou privatizaci) bylo v rozporu s právními předpisy“, konkrétně s ust. § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. či ust. § 5 odst. 3 zákona o půdě, neboť při uplatnění nároku žalovanými byly lhůty stanovené oběma těmito zákony zachovány. Odvolací soud dále podotkl, že v předmětném řízení nelze přezkoumávat správnost postupu a rozhodnutí pozemkového úřadu, soud se může zabývat pouze tím, zda se nejedná o akt nicotný (nulitní), jenž byl vydán k tomu neoprávněným orgánem. V otázce namítaného vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům žalobci odvolací soud zopakoval závěry, k nimž dospěl soud prvostupňový. Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uvádějí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci          (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelé zpochybňují právní závěr odvolacího soudu, že dražba provedená podle zákona č. 427/1990 Sb., v níž vlastnictví k předmětným pozemkům nabyla společnost V., spol. s r.o., byla neplatná pro rozpor se zákonem. Namítají, že soudy obou stupňů v posuzované věci nesprávně aplikovaly ustanovení § 2 odst. 1 (správně „odst. 3“) písm. a) zákona č. 427/1990 Sb., neboť „pominuly, že podle zák. č. 87/91 Sb., konkrétně § 8 odst. 3 se pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, nevydává“.  Žalovaným tak nesvědčil nárok na vydání původního pozemku a státní podnik byl oprávněn provozní jednotku do dražby uskutečněné v rámci tzv. malé privatizace zařadit. Dovolatelé dále nesouhlasí s posouzením otázky nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům žalobci vydržením a uvádějí, že společně s jejich právním předchůdcem V., spol. s r.o., byli nejméně od prosince 1991 do léta 2002 v dobré víře, že jim svědčí vlastnické právo k těmto pozemkům, neboť je za vlastníky označoval i katastr nemovitostí. Samotná skutečnost, že věděli o nároku uplatněném žalovanými na pozemkovém úřadě podle dovolatelů ještě neznamená, že by nebyli v dobré víře. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelé spatřují v tom, že jejich právní předchůdce Výzkumně realizační ústav pozemního a inženýrského stavitelství P., s.p., postupoval v souladu se zákonem a jelikož věděl, že pozemek z důvodu zastavění nelze vydat, zařadil jej do tzv. malé privatizace, avšak pozdější zákon o půdě umožnil žádat vrácení zemědělských pozemků v delším časovém období. Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek prvostupňový, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji  dovozují dovolatelé. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud n