28 Cdo 3841/2017 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3841/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 11. 2018 Spisová značka:28 Cdo 3841/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3841.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Náklady řízení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. § 34 předpisu č. 128/2000Sb. § 142 odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 1. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3841/2017-695 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. D., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému městysi Štěchovice, IČ 002 41 725, se sídlem ve Štěchovicích, Hlavní 3, zastoupenému JUDr. Richardem Halškou, advokátem se sídlem v Praze 7, Partyzánská 1546/26, o 269.765 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 331/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2016, č. j. 28 Co 241/2016-649, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2016, č. j. 28 Co 241/2016-649, se ve výroku I., ve výroku II. potud, pokud jím bylo částečně potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III., a dále ve výrocích III. i IV. ruší a věc se odvolacímu soudu v naznačeném rozsahu vrací k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá. Odůvodnění: Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 10 C 331/2010-601, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 269.765 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 420.463 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky III. a IV.). Soud zjistil, že žalobce je vlastníkem souboru pozemků v katastrálním území XY, obci XY, které jsou obklopeny nemovitostmi jiných vlastníků, slouží jako cesty, ať již zpevněné, nebo nezpevněné. Uvedené pozemky plní nenahraditelnou komunikační potřebu, avšak souhlas žalobce s jejich užíváním neomezenou veřejností (nikoli jen vlastníky přiléhajících nemovitostí) dovodit nelze. Má-li být předmětná situace řešena ústavně konformně (s plným zohledněním čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), je nutné žalobci přiznat náhradu za vzniklý zásah do jeho vlastnického práva. Není možné připustit stav, v němž bude mít žalovaný městys ve svém katastru několik kilometrů komunikací využívaných jeho občany a zároveň s tímto veřejným užíváním nebude mít spojeny žádné náklady, neboť je přenese na soukromý subjekt. Lze přitom postupovat dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu a dovodit, že se obci dostává bezdůvodného obohacení [§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“)] užíváním pozemků ve vlastnictví jiné osoby jako veřejného prostranství. Majetkový prospěch určil za použití § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na základě kvantifikace obvyklého nájemného provedené ustanoveným znaleckým ústavem. V míře odpovídající provedenému odhadu rozsahu obohacení žalovaného proto soud žalobě vyhověl, ve zbytku ji zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř., přičemž jako tarifní hodnotu pro výpočet odměny žalobcova zástupce použil přiznanou částku. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 8. 2016, č. j. 28 Co 241/2016-649, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného ve výroku III. změnil, pokud jde o výši přisouzených nákladů řízení (výrok I.), jinak jej ve výroku I. i ve zbytku výroku III. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů vzniklých státu (výrok III.), respektive účastníkům v řízení odvolacím (výrok IV.). Odvolací soud (poté, co zopakoval důkaz znaleckým posudkem) aproboval skutková zjištění soudu prvního stupně, zejména shledal přiléhavým závěr, že žalobce ani žádný z jeho právních předchůdců nevěnoval dotčené pozemky obecnému užívání (skutečnost, že byly jako veřejná cesta užívány v době po odnětí státem původním vlastníkům a před vydáním v restituci, je z tohoto hlediska nerozhodná). Žalobce je na svém vlastnickém právu omezen, neboť jeho pozemky naplňují definici veřejného prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecního zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Vzniká mu proto právo na vydání bezdůvodného obohacení proti obci, v níž se dané pozemky nacházejí. Výše tohoto obohacení se poměřuje hladinou nájemného obvykle placeného za srovnatelné pozemky v daném místě a čase, jež bylo v řízení vyhotoveným znaleckým posudkem stanoveno v částce 2,50 Kč za 1 m2 à rok (nedosahuje tedy maximální ceny vyplývající z cenových výměrů Ministerstva financí). Dle názoru odvolacího soudu nebyl žádný důvod snížit bezdůvodné obohacení žalovaného na úroveň 1 Kč za 1 m2 à rok, jak se dožadoval odvolatel s poukazem na veřejný zájem na užívání předmětných pozemků. Za správné pokládal odvolací soud výpočet bezdůvodného obohacení z celé výměry sporných pozemků, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že jsou coby veřejné prostranství užívány v plném rozsahu. Nelze přitom dovodit, že by uplatnění předmětného nároku žalobcem bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce musí trpět užívání pozemků veřejností, nemůže si vyhradit jejich užitnou hodnotu pro sebe, a mělo by se mu tudíž přinejmenším dostat kompenzace v penězích. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí okresního soudu ve výroku o meritu věci potvrdil. Výpočet náhrady nákladů řízení korigoval, pokud jde o počet realizovaných úkonů právní služby, vycházel ovšem rovněž z § 142 odst. 3 o. s. ř. a za základ pro kalkulaci mimosmluvní odměny žalobcova advokáta také použil přiznaný obnos 269.765 Kč. Přiřkl mu i náhradu celého jím zaplaceného soudního poplatku ve výši 27.610 Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný, jenž se domnívá, že ve věci bylo postupováno v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2505/2008, sp. zn. 22 Cdo 4003/2009, sp. zn. 22 Cdo 766/2011 a sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, nebyl-li při vyčíslování výše bezdůvodného obohacení zohledněn veřejný zájem na omezení vlastnického práva žalobce v podobě obecného užívání účelové komunikace a nebylo-li přihlíženo k tomu, že sporné pozemky nejsou veřejnými cestami zatíženy celé, přičemž na částech předmětných nemovitostí, na nichž se účelové komunikace nenacházejí, není splněna nutná komunikační potřeba ve smyslu správního práva. Odvolací soud tedy chybně dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení náleží vlastníku pozemků zatížených obecným užíváním vyplývajícím z existence veřejně přístupných účelových komunikací i za tu výměru dotčených pozemků, kde cesty neprobíhají, čímž současně překročil meze návrhu a žalobci, tvrdícímu, že je omezen na svém vlastnickém právu veřejnými cestami, přiznal něco, co nepožadoval. Samo uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení žalobcem pak představuje spekulativní postup a zjevné zneužití práva, protivící se čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Žalovaný dále namítá, že zjištění odvolacího soudu o předurčení dotčených pozemků k užívání jako veřejné prostranství postrádá oporu v provedeném dokazování (tvrzeno a prokázáno bylo jen užívání částí pozemků sloužících jako pozemní komunikace). Kritice podrobuje též fakt, že soudy na základě jím předložené listiny nedovodily souhlas žalobce s obecným užíváním vzpomínaných pozemků. Nezákonné bylo podle dovolatele i to, že soudní řízení o předmětné žalobě proběhlo, aniž by mu předcházelo deklaratorní určení veřejně přístupné účelové komunikace v řízení správním. Chybou je konečně i samotná aplikace § 451 obč. zák. na zjištěný skutkový stav, jenž nelze subsumovat pod žádný případ bezdůvodného obohacení. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká také to, že stanovil obvyklé nájemné v maximální hodnotě rozmezí uvedeného ve znaleckém posudku, aniž by tento svůj postup náležitě odůvodnil. Závěrem vyslovuje mínění, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 představuje důvod ke změně dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Ve včasném doplnění dovolání žalovaný dále zpochybňuje způsob, jakým soudy nižších stupňů rozhodly o nákladech řízení, neboť pokládá za nedostatečně zdůvodněné (a příčící se judikatuře akcentující zásadu úspěchu ve věci coby základní princip rozhodování o nákladech občanského soudního řízení sporného) použití § 142 odst. 3 o. s. ř. ve prospěch převážně neúspěšného účastníka. Kritizuje také fakt, že byla žalobci přiznána plná náhrada zaplaceného soudního poplatku, jehož výše se odvíjela od v žalobě nárok